Míla & Míra (milamira.cz) - dvojjediný blog

Minulou neděli dosedlo letadlo z Valencie na ruzyňský beton a já se vrátil po deseti dnech ze Španělska domů. V rámci pobytu jsem chtěl 5 dnů stopovat z Valencie dál na jih. Jak to dopadlo? Dá se ve Španělsku, zemi pověstné nehostinností k lidem stojícím na silnici se zvedlými palci, stopovat?

Výlet jsem si užil, pátého dne už jsem byl plně nasáklý atmosférou chaosu, dezorganizace, nedochvilnosti, uvolněnosti, ledabylosti, sluneční lenivosti, prostě Španělskem. Bylo úterý večer, ve valencijském bytě, kde dlí už 8. měsíc moje sestřička, jsem objevil české průvodce touto zemí, našel stránku s jedním odstavcem o stopování… ministerstvo zahraničí ČR zde stop nedoporučuje už pro, že „ve Španělsku není tento způsob dopravy zaveden“. Žádná novinka, to jsem slyšel odevšad. Pár tradičních vět o rizicích autostopu a poslední věta podkapitolky: nejhůře se stopuje na jihu, kde jsou řidiči tradičně nejpodezřívavější. Zajímavé.

Ve středu ráno mířím na výpadovku, abych příštího dne se stopem skončil. Můj závěr je ten, že doba stopu nepřeje, ale k tomu se dostanu. Teď teprve mířím chytit své druhé auto. První už jsem testovně vyzkoušel, když jsme jeli z 10 km vzdálené pláže – čekal jsem 10 minut. Optimismus mi tedy nechyběl.

Mám štěstí: silnice, nájezdy na dálnice, podjezdy, mosty a další produkty starobylého řemesla silničářů jsou ve Valencii docela přehledné, prvně za pobyt vážněji testuji svou znalost jazyka (učím se cirka rok), chlapík mi říká, že se mnou kousek půjde a ukáže mi kudy kam. Moc mu nerozumím, ale to, co potřebuji, ano. Třicet minut od chvíle, kdy mě vypliv na kraji města autobus, a už stojí na své silnici, těsně před cedulí autovía (jak šťastný je to moment ještě netuším).

Uplyne půlhodinka, já trochu změním taktiku, sundám si novou bekovku, kterou jsem si tu před pár dny koupil. Opírám ji o vršek krosny. Ať si mě řidiči můžou pořádně prohlédnout. Funguje to! Po dalších asi 20 minutách mám auto. Vůbec jsem si ho nevšim, přede mnou neblikalo, prostě jsem se jen tak jednou rutině ohlédl a 60 metrů za mnou na mě čeká. Ty vole, ať neujede, bůhví jak dlouho tam stojí, říkám si. V óbr-rychlosti čapu krosnu, odnáší to čepice, netuším, že se tu s ní loučím.

Auto dobíhám, kouká na mě chlápek kolem třiceti let, samozřejmě nemluví anglicky (nikdo tam nemluví anglicky, ani mlaďoši skoro ne), jsem rád. Jede do Alicante. Ohó, to mi bude pro dnešek stačit. Má se mnou trpělivost, největší záseky řeší slovník, vypráví mi o zasněženém vrcholku Sierra Nevady, to si pište, že probíráme fotbal, taky se dozvídám, že přestal kouřit, kouří už jen 5 brk denně :) A potvrzuje mi domněnku, že benevolence ke kouření špeků je ve Španělsku stejná jak u nás.

Týpek bydlí na pláži (jeho fotku mám, jméno si nepamatuju, ta moje hlava děravá), ještě mi ve svým lokálu, kde se staví každej den po příjezdu z práce (dělá do dlaždiček), koupí pivo a vysvětlí trasu do centra. Vzal mě proto, že za mlada sám stopoval, to musím ještě zmínit.

Alicante mi trochu přilne k duši, trochu se mi příčí. Hodně turistický městečko, až moc tedy. Ale taky hezký centrum, pevnost na horizontu, moře a hlavně náměstíčka a úzký uličky zabarikádovaný židlema, na nichž sedí fotbaloví fanoušci (starý, mladý, kluci, holky) a koukaj na zápasy. Najdu hostel pro baťůžkáře, seznámim se se spolubydlícím (Libanonec žijící posledních 8 let v Holandsku, zrovna dotužil svůj účes a vyráží na diskotéku; sympaťák). Sám si pak večer procházím město.

Ale zpátky na silnici. Je ráno, jsem kousek od autobusovýho nádraží, a protože jsem nezjistil, jakým busem městský na výpadovku, dělám kritickou chybu a kupuju si lístek na autobus – meziměsto, do Elche, s tím, že se tam snáze dostanu na výpadovku. Chyba lávky.

Instinktivně vystoupím moc brzo, ale aspoň si projdu město. Samá palma, posléze zjišťuju, že to činí Elche výjimečným. Ale už druhej den v tom pařáku (přes třicet), bez čepice. Na silnici, kterou potřebuju, se dostávám po skoro 2 hodinách (zastávky na nanuky byly)… a vidím silnici, cedule na 2 odbočky, cedule na dálnici (tam chci), cedule na město za dálnicí. A nepříliš velký počet aut. Tak se plahočím za kruháč, ať se zaměřím na svou cílovou skupinu. Jenže… tam je to némlich to samý. Další. To samý. Další. To už snad čtvrtou hodinu toho dne kráčim, sluneční laser se mi zarývá do hlavy až mi blednou vlasy, vnímám už jen tetelící se teplej vzduch, přestávám být vesel. Dojdu na benzínu, pro kolu a kus kartonu. Napíšu si hacia Granada a chystám se do 10 minut začít stopovat, ať budu kdekoli.

Jenže jako naschvál už vidim dálnici, takže mi to samozřejmě nedá, a plazim se k ní, zase ty hnusný proplejtačky místama, kde bych sám jako řidič opěšalýho zabil (za to, že se tu potuluje). No nic, jsem tu. A na skvělym fleku, dost místa na zastavení, trochu tu silnice zatáčí, což auta zpomaluje. V žilách cítím studenější krev (rozuměj optimismus).

Po deseti minutách mi zastavuje auto, super, jen tohle má ty popisky, co moc rádi nevidíme. Policía. Policajt nepříjemnej, já schovávám svou špatnou španělštinu a předvádim hroznou španělštinu, vyhání mě, že musím na obyčejnou cestu. Prvního dne jsem zaregistroval, před tou cedulí autovía, že projeli za tu hoďku 3 auta. To je dost, říkám si, krev mi teplá, z dálnice slejzám.

Zpátky tou zemí kruháčů nepůjdu, to je jasné. Ani by mi ta situace nevadila, měl jsem původně v plánu nikam moc nesměřovat, nakonec se mi do plánu nějak dostala ta Granada, kam jela tou dobou ségra autem s kompaniónama na výlet. I tak bych se na ní vykašlal, měl jsem představu, že když to náhoda bude chtít, vyspím se venku někde, nebo třeba i zkusím najít postel na venkově – to mě lákalo hodně, vidět Španělsko trochu odjinud než z velkejch měst.

Jenže – tady je všude kolem jenom savana. Savana, savana, savana. Za těch 8–10 kiláků, co jsem ušel k dálnici, jsem neviděl jedinej strom! Stín je moje kapačka, bez tý to nepůjde. Kundapísek, říkám si, jdu prostě na silnici, co vede od Elche dál rovně (dálnice tuhle silnici kolmo tne). Jede tak jedno auto za 2 minuty, ale zase mám štěstí a za 20 minut sedím v pick-upu. Chlápek mě hodí do nejbližšího městečka.

Říká mi, že před 30 lety, to byl stop pro Španělsko běžná věc, dneska že to je bída. Každej se mě ptá, co se jako stalo, mě hned napadlo to samý, týpek nevěděl, to je dobré téma na sociologickej výzkum.

Bída to je. Ale ne kvůli řidičům, já za přibližně za 2 a půl hodiny stopnul tři auta. Slušná statistika. Nebude to se Španělskem tak špatný. Ale doba, doba stopu nepřeje. Všude dálnice, který vcucnou většinu aut. Stopovat se tam nesmí, navíc prodírat se na kloudný místo je fakt marast. V Evropě už na to kašlu. Dostopoval jsem sice do Amsterdamu a zpátky, ale bylo to podobný. Prohlížet si takhle zevrubně moderní dopravní infrastrukturu mě zas až tolik nebaví.

Z Evropy stopem jedině zase jednou sever Skotska. Ale až tam přestane pršet.

(Příběh končí takto: vracím se autobusem do Alicante, v noci se přesouvám autobusem do Granady, z ní poté vlakem zpět do Valencie. Tolik k mé cestě autostopem po Španělsku. :)