Míla & Míra (milamira.cz) - dvojjediný blog

Jedno z mejch věčnejch, občas na mysl se vracejících témat, je přemejšlení o životě ve starejch kolejích. Jaký má výhody a nevýhody, proč k němu člověk tíhne, i když mu zrovna neprospívá, proč se zdá tak těžký zkusit něco novýho.

Osobně považuju změnu za jednu z nejprospěšnějších věcí v životě. Ne každou změnu (chci třeba strávit život s jednou dívkou), ne změnu za každou cenu. Myslím změnu, která člověku prospěje, protože rozvine jeho osobnost. Zní to jak z blbý příručky lajfstajlovýho kouče? To jsem nechtěl…

Abyste mě správně pochopili, měl bych zřejmě předestřít svoje životní filosofický podhoubí. Nevěřim v boha ani jinou člověka přesahující entitu (trošku v tomhle názoru podvádim, když jsem na horách), ale neznamená to, že nevěřim v nic. Není mi úplně jasný, jestli je člověk schopen v nic nevěřit. Dřív jsem byl skálopevně přesvědčenej, že jo; nyní: asi ne, vždycky se k něčemu upínáme, hlásíme, i když třeba neuvědoměle.

Cesta člověka a lidská tvořivost

Věřím v člověka, v lidskou tvořivost, v možnost rozvoje a vývoje a schopnost se zlepšovat, umět víc věcí, být chytřejší, moudřejší, chápavější a nevim, co ještě.

(Tady jsem na tenkym ledě – mluvit o vnitřní filosofii v konkrétních pojmech může skončit nánosem banalit.)

To platí předevšim pro mě: ne že bych byl solipsista, ale jsem prostě první člověk, kterýho potkám po probuzení; a to dost pravidelně. Ale i pro představu člověka obecně, pro lidskou společnost i konkrétní společenství. Nevěřim v člověk člověku vlkem. Lidská přirozenost zůstává po věky věků stejná, rodí se lidi dobrý, rodí se kurvy, ale druhejch je míň, a snaha a práce prvních může notně omezit vliv druhejch. Díky tomuhle pohledu je snad aspoň trochu zřejmý, proč věřim ve vývoj. Vývoj je ten proces, kdy – když už jsem v tom patosu – světlá strana síly kvete a ta černá vadne. Navíc se bavíme o procesu, na výsledku možná až tak nezáleží, „i cesta může mít cíl“ a z pocitu, že se něco novýho učim, v něčem se zlepšuju, nečemu prospívám, mám jednoznačně pozitivní pocity.

Jak se má ale člověk vyvíjet, když neotevírá neznámý dveře? To nejde. Nebo jen hodně omezeně. Vystavování se novejm zkušenostem je při cestě životem, kterou nemá představovat přešlapování na místě, nevyhnutelný. Jenže to je přece pravej opak klidu, tepla domova, pohodičky, bezstarostnosti. Proč se vracíme do stejnejch hospod – a máme při otevírání těch známejch dveří jiný pocity, než když vstupujeme do knajpy, kterou vůbec neznáme? Proč potkáváme stejný lidi? Proč jezdíme na výlety často do míst, kde už jsme byli? Proč probíráme už stokrát probraný témata (každej má takový)?

Jsme poserové

Podle mě hlavně proto, že nám nic nehrozí. To je bezpečná, dobře ošmataná půda, tady nás včela do nohy nepíchne ani se nespálíme o kamna, protože dobře víme, že tady žádný nejsou. Nehrozí, že zjistíme, že nám něco nejde. Nehrozí, že se nám něco nepovede a nedejbože nás u toho někdo uvidí. Že se ztrapníme. Zklameme. Pokud dělám věc, kterou už jsem dělal stokrát, tyhle věci jsou úplně mimo. Jsem v pohodě. Jenže – taky se nerozvíjim.

Příkladů otevření nových dveří nebo chcete-li přehození výhybky může bejt stovky, u každýho se budou lišit (protože každýmu jde něco líp a něco hůř), můžou to bejt maličkosti, ale i rozhodující životní okamžiky. Třeba: mluvit s cizincem v řeči, kterou se neučim dlouho a s jistotou budu sekat chyby jak na běžícím páse; oslovit krásnou holku na báru, jednu z těch, o nichž jsem byl vždycky přesvědčenej, že nejsou na světě pro mě, ale pro kulturisty; přiznat průser, o kterým vim, že na něj nikdo nepřijde; začít dělat něco, co nevyhnutelně vyžaduje příchod do skupiny neznámejch lidí (zapojit se do místního divadelního kroužku?); rozhodnout se, že něčeho dosáhnu, i když to bude trvat měsíce, roky. Začít s čímkoli, co jsme vždycky chtěli dělat, ale báli jsme se…

Self-mapping

Nechat spacák spacákem, matraci matrací, oheň ohněm a vyrazit z úkrytu v chatě, ven, tam ven, do divočiny, to ale nemusí v mym pojetí bejt jenom čin. Stejně důležitá, ne-li důležitější, může bejt i změna myšlení, opuštění vlastních myšlenkových (i komunikačních) stereotypů. To jde asi jen za stavu upřímnosti sama k sobě a otevřenosti navenek. To jsou vůbec moje dva ideály, celoživotní, propojený ideály, o něž usiluju a budu usilovat, ale není to vždy snadné, resp. to úplně asi nikdy nejde, jsou to ideály ve smyslu vrcholků někde v mracích, k nimž se horko těžko ploužíme, ale nikdy jich nedosáhneme.

Uvědomovat si vlastní omezení, omezení plynoucí z prostředí, v němž žiju, z něhož jsem vzešel, omezení pramenící asi i z charakterovejch vlastností, to se podle mě vyplatí stopovat, protože to je způsob, jak tyhle ploty bourat. Nejde to úplně a na kost, člověk z něčeho vyvozuje a vůči něčemu vymezuje svojí identitu, a je to tak dobře, nejde ve jménu otevřenosti (a odvahy) zříct se všeho a stát se ničím otevřeným všemu. Ale není špatný zkoumat se, příčiny určitejch reakcí, určitejch činů a ještě líp ne-činů, vlastních postojů a názorů; u řady z nich člověk může dojít k tomu, že to nejsou ty, kterejch by se měl držet, že jsou blbý a tudíž obětováníhodný, ne-li obětovánínutný.

Z těchle důvodů si dosti nepravidelně píšu deník. Možná že z těchle důvodů dovršuju experimentální šestitýdenní období, v němž jsem si vyzkoušel život abstinenta (a kdo mě zná osobně, ví, že si rád přihnu).

Závěrem

Neni mi jasný, jestli tenhle příspěvek má hlavu i patu (a to mezi tim). Jelikož je to pro mě dost těžko uchopitelný téma, nehodlám to zkoumat a článek publikuju ve víře, že i tahle “čmáranice” třeba někomu něco řekne. Na konec dávám svůj oblíbenej citát, postoj, kterej si držím nezapomenutej v hlavě. Autorem je cestovatel a fotograf Jiří Kolbaba:

„Nikdy není nic definitivní a to je dobře. Kdykoli v životě můžeme změnit místo svého působení, prostředí, profesi i vlastní cíle. Jediné, co k tomu potřebujeme, je svoboda, zdraví a troška odvahy zariskovat.“