Míla & Míra (milamira.cz) - dvojjediný blog

Indií otřásly teroristické útoky. Několik koordinovaných akcí, spousta výstřelů a spousta mrtvých lidí. Útoky mají (doslova!) na svědomí útočníci, jejichž původ je neznámý. Mluví se o nové indické skupině Dekánští mudžáhedínové, spíše se ale ukazuje, že stopy vedou až do Pákistánu k tamní Laškar-i-Tajíba. V tuto chvíli tedy není nic jisté. Snad až na jednu věc: útočníci byli muslimové a motivaci k hrůzným činům čerpali ze svého náboženského vyznání. Je však tato motivace jádrem problému?

Problém, jemuž chybí jádro

I když se úvod zmiňuje o aktuálních událostech v Mumbaji (s nimiž to zřejmě bude komplikovanější, než jak se jevila situace v prvních dnech), další řádky se brzy dostanou při diskutování terorismu na obecnou rovinu.

Víme, co se v Mumbaji stalo, i jakou mají teroristé patrně motivaci. Zdálo by se, že utvořit si na útoky a s nimi spjaté souvislosti názor je již otázkou vteřiny, jediné úvahy, která vše zasadí do skládačky. Autor tohoto článku si to ale nemyslí. Autor tohoto článku totiž vidí v tomto kroku – zformování postoje publika těchto činů k osobám za tyto činy zodpovědným a zformování postoje k motivaci těchto útočníků – nejdůležitější moment v odpovědi na smysl těchto zvěrstev. Chceme, aby tyto nelidské činy byly námi – svědky – nahlížené jako nesmyslné, nebo jim chceme, možná nedobrovolně, smysl přiřknout?

Cílem teroristů není ovládnout území, v němž operují. S velkou pravděpodobností je to jeden z jejich životních snů, ale jejich kapacity je ani zdaleka nepřibližují jeho uskutečnění. Terorismus je způsob boje. Znatelně slabší bojovník si uvědomuje svou slabost a podle toho volí metodu, s níž se pokusí skolit silnějšího protivníka. V případě konfliktu teroristických skupin a státu nemůže být z pohledu prvních strategií postupné dobývání území, ovládnutí klíčových institucí, podmanění lidu.

Jaké je tedy strategie teroristů?

• Je jí snaha o vyvolání chaosu v řadách nepřítele, o vyvolání falešného (protože nadhodnoceného) pocitu ohrožení.
• Je jí snaha o eskalaci původně možná bezvýznamného sporu.
• Je jí snaha o vtažení dalších a dalších lidí do konfliktu, který se jich netýká, nebo týká pouze okrajově.
• Je jí snaha o vnucení vlastní představy o určitém problému společnosti širokým zástupům.
• Především jde ale teroristům o (vy)konstruování konfliktu.

Znáte ten pocit, kdy jste vtahováni do problému, který považujete za malicherný, kdy musíte zaujímat stanovisko k něčemu, co tohoto zaujetí není hodno, kdy proti své vůli přidáváte další vrstvy k problému, který podle vás nikdy neměl žádné jádro – a přece existuje?

Kde je pravda, co je správné?

Obecně (nejen) náboženský terorismus provází přesvědčení teroristů o „své pravdě“. Tato pravda ospravedlňuje jejich činy – z jejich pohledu. Žádný terorista vám totiž neřekne něco ve smyslu „o co jde, vraždit bezbranné lidi je přeci normální“. Ne, terorista používá „svou pravdu“ jako ospravedlnění činů, které jsou i z jeho pohledu extrémní, jde o „krajní řešení“. Z pohledu řady odpůrců kážou teroristé „špatnou pravdu“. Je ale povaha „pravdy“ to, oč tu běží?

Teroristé a jejich nelidské počínání zasluhuje odsouzení nehledě na to, jaká je jejich motivace. Ta není jádrem problému, nebo jeho definicí, chcete-li, byť přesně v tomto bodě musí autorovi článku každý terorista oponovat. Banda vrahů je banda vrahů, ať věří v Alláha, komunismus nebo mimozemský původ Elvise Presleyho. Odpověď na to, kdo zabil skoro 200 lidí v Mumbaji, už známe: pomýlení lidé. Ne islamisté. Ne muslimové. Ne Indové. Ani fanoušci Elvise Preslyho, ačkoli do všech těchto kategorií by možná šli útočníci zařadit.

Při spravování politické obce musí existovat soutěž názorů, pluralismus, říkají liberálové. Pravdu můžeme najít jedině v Koránu, slově Božím, a to jediné může být naší ústavou, říkají mnozí islamisté. Mezi těmito dvěma tezemi je rozpor, ale ani náhodou v nich není předzvěst prolité krve. Ale nejde jen o názor ohledně principů organizace státu. Názory (například) liberálů a islamistů se střetávají i v morálně-etické rovině.

Jak to souvisí s teroristickými útoky? Pokud akceptujeme spor mezi námi a islamistickými teroristy jako spor o povahu „pravdy“, jako spor o to, co je správné, nemůžeme vyhrát. Konfrontace názorů je přitom hnacím motorem vývoje společnosti. Jenže ve chvíli, kdy si někdo vybere násilí jako metodu k prosazení svého názoru, musí být námi ze soutěže názorů okamžitě vyloučen. Jeho názor se v tuto chvíli musí stát nepodstatným. Nechme útočníkům jejich víru, i když se nám snaží vnutit, že právě tato víra je středobodem problému a tím, co je k násilnému chování opravňuje.

Jak píše níže opět citovaný Pavel Barša: „…morální politika je schopna poukazem k absolutním cílům ospravedlnit jakékoli prostředky. Absolutně založená politika – v Bohu, rozumu či obecné lidskosti – si nárokuje absolutní moc. Jejím logickým důsledkem je teror.“ (při popisu myšlenek politických filosofů Burkeho a Schmitta v knize Síla a rozum: spor realismu s idealismem v moderním politickém myšlení)

Neakceptujme politické nároky teroristů jako snahu o zavedeního správného (morálního) řádu, vystavěného na základě absolutních hodnot – v tomto případě zákonech Božích. Soustřeďme se na to, čím útočníci jsou: nemilosrdnou vraždící holotou.

Zločinec, nebo bojovník za jedinou pravdu?

Velmi zajímavě, jak je u něj zvykem, se k této otázce vyjadřuje Barša ve své 7 let staré knize Západ a islamismus: Střet civilizací, nebo dialog kultur? Jeho základní teze, jíž se snaží v knize obhájit, říká, že to, jak budeme nahlížet povahu teroristických akcí islamistických radikálů, zásadním způsobem ovlivní vztah muslimů a obyvatelů Západu. Ale tezi je možné zobecnit na vztah jakýchkoli etnik, kultur nebo civilizací, jenž se hrstka pomatenců snaží pokroutit směrem k svému ideálu. Vidíme v teroristech zločince, při jejichž stíhání nastává „policejně-soudní“ akce, nebo v nich vidíme bojovníky za určitou pravdu, která má politické implikace, a proto tyto spory, pokud dostatečně eskalují, ústí ve válku (konflikt „politických kolektivů“)?

Barša zkoumá konkrétní dopady zaujetí jednoho či druhého postoje na zahraniční politice USA po 11. září 2001. Podle něj tato politika osciluje mezi oběma postoji. Pokud více převládal pohled na teroristy jako zločince, snažily se Spojené státy řešit problém terorismu s dalšími aktéry mezinárodní politiky. Pokud převládal druhý postoj, uchylovaly se USA k unilateralismu. A ten samozřejmě zhoršuje vztahy s ostatními aktéry mezinárodních vztahů, ale je i tím, co posiluje po světě antiamerikanismus.

Zkoumat, analyzovat, snažit se porozumět fenoménu terorismu je velmi důležité. Předchozí řádky se nesnaží říct, že po teroristických útocích se máme snažit dostat viníky za katr, a tím problém uzavřít, neptat se, co se stalo, proč se to stalo. Je pouze třeba mít se na pozoru, abychom při kladení a zodpovídání těchto otázek nepřijali vlastní sebepojetí teroristů jako lidí, kteří bojují za prosazení určité pravdy, názoru na to, co je pro společnost dobré. Touto sebedefinicí se snaží teroristé uzurpovat legitimitu a právo mluvit za mnohé další.

S tím souvisí jiné riziko, a to je nepromyšlené používání nálepky „terorista“ nebo „teroristická organizace“. Ten, kdo má na svědomí teroristický útok, patří bez debat za mříže. Je to vrah. Na druhou stranu řada hnutí nebo skupin, s nimiž nějak souvisejí tito vrazi, může mít daleko komplikovanější povahu. Zredukovat například Hizbulláh na teroristickou organizaci je nemístné zjednodušení, které vyřešení konfliktů nepřispívá. (To bude patrně pro řadu lidí kontroverzní názor, na jeho obhajobu v tomhle článku bohužel není prostor.)

Tolerance

V soutěži názorů nebo ve společenském konfliktu může figurovat řada různých entit. Politická stran, hnutí, etnikum, národ, kultura, civilizace. Ty se budou ve spoustě věci odlišovat. Nikdy ale nelze rezignovat na skutečnost, že jsme všichni lidé. Jako příslušníci „lidské civilizace“ máme některé základní hodnoty společné, a jednou z nich je tolerance. Další je úcta k lidskému životu. Nevěřme islamistickým teroristům, že muslimové s námi tyto hodnoty nesdílí. Při hodnocení významu útoků si nevypomáhejme čtením nenávistných veršů z Koránu (jsou tam takové, ale i jejich protipóly). Přesně v tu chvíli by dosáhli teroristé svého: dali by nám zapomenout, že naprostá většina muslimů uznává ony dvě zmíněné lidské hodnoty.