ČR 21 let poté: co vy na to?
Od zásadního zlomu v životě našince, roku 1989, uplynulo už dost času, aby se dalo srovnávat, chválit i kritizovat. Zaměřím se na tu poslední činnost. Rád bych ale zdůraznil, že článek je spíše skica, jejíž hlavní cíl je vyprovokovat komentáře, debatu. Už proto, že většina vás, co náš blog čtete, jste přátelé a mě vaše názory dost zajímají.
Před vs. po roce 1989
Základní srovnání je jednoduché: máme se daleko, daleko lépe než za bolševiků. Máme svobodu a máme bohatství. Ani jedno v míře neomezené, ale obojího požehnaně. Bude mi zatěžko debatovat s kýmkoli, kdo toto není schopný posoudit. „Základní“ srovnání je nutné dělat z velké perspektivy, která přehlédne většinu nedostatků, pokud ty nejsou natolik velké, aby závěry učinily falešnými.Problémy ČR v současnosti
Další pasáže už se zaměří v podstatě jen na problémy naší společnosti a politiky. Je jich požehnaně (stejně jako věcí, které jsou dobré, o těch ale článek není), mohli bychom se mít podstatně lépe. V určitých věcech mě hlavně straší to, že se situace nezlepšuje, ale že trend je ve skutečnosti od desíti k pěti. Jako největší problémy vidím asi toto:1. politická kultura: Značně ovlivňuje to, jak vypadá vrcholná politika, a hlavně její neschopnost řešit už skoro hořící věci (třeba zadlužení země). Někdo by uvedl třeba volební systém, ale to je podle mě až problém sekundární – poměrný volební systém sám o sobě za nic nemůže, jen je za situací, které vyvolává, ještě důležitější ctít národní zájem, formální i neformální pravidla a zásady fair-play. Paroubek není jediný ani první se objevivší odstrašující případ, ale jde ve svém popírání smyslu služby vlasti tak daleko, že si zaslouží zmínky.
2. korupce: Na jejím řešení evidentně nemá zájem ani jedna z velkých stran a tak ona bují na všech úrovních veřejné správy. Tady nemám pocit, že by dnešní dosti bídná situace byla horší než před pár lety, ale rozhodně se ani nijak nezlepšuje.
3. stav justice: Platí stejný úvod, jako u předchozího bodu (a tyto body jsou obvzlášť úzce provázané). Tady se naopak situace zhoršuje – propojení politiky a justice roste, což znamená, že si podřezáváme jeden z pilířů demokracie (oddělení mocí). U naší justice je krom předchozího a korupce v této sféře i velký problém se zahlcením soudům a „vláda práva“ tak může sice fungovat principiálně, ale v praxi často selhává.
4. neschopnost utáhnout opasky: Tady sestupuju od politiky k jednotlivci: myslím si, že většina lidí v ČR si neuvědomuje, jak dobře se má – v přísně materiálním smyslu. To nahrává levicové politice a situacím, kdy poplatek u lékaře, který se ukázal jako efektivní, je pro valnou většinu lidí neakceptovatelný, přestože odpovídá hodnotě jednoho piva!!!!! Ale nejen to – stačí se podívat, jak vypadá kolem nás krize: dost lidí přišlo o práci, ale všimnul si někdo na ulici rodící se chudoby? Já ne, ekonomická úroveň země a sociální stát by to nedovolil; přitom tu ale máme situaci, kdy téměř každý, zdá se, cítí jako problém omezit svojí spotřebu třeba tím, že přejde na levnější značku toho, co je zvyklý kupovat. Vtip je v tom, že i kdybychom si opravdu utáhli opasky, nepůjde pro nás o podstatnou změnu, tak se máme dobře. Ale i za této situace lidé nezvolí nikoho, kdo nabízí skutečný boj se zadlužením státu nebo důchody – to musí bolet, ale lidé tu daň nechtějí zaplatit, i když teď by ještě ani krev netekla. Dobře nám tak – bude nám hůř.
5. nepochopení demokracie: Docela běžně i v rámci kultivované veřejné debaty dochází k definování pojmu demokracie jako vlády většiny, což je ale přitom v takto úzké formě nesmysl. Volby jsou jen jedna přísada, nikoli samospásná; demokracie je i konstitucionalismus, vláda práva, oddělení mocí, výše zmíněná politická kultura, ochrana menšin, lidská práva. Zdá se mi absurdní (o to je to reálnější), že většina občanů ČR by v referendu zakázala stavbu 3. mešity v ČR, ale ve výzkumu veřejného mínění by jistě na otázky „žijete v demokracii?“ a „chcete žít v demokracii?“ odpověděla „ano“.
6. česká identita: To není problém jen náš (jako většina přechozích) a není to problém akutní, přesto to problém je a z mého pohledu do budoucna dost vážný. Co mám na mysli? Totiž že naše identita je identita etnická, Čech nerovná se občan ČR, ale vysoký, bílý, bez přízvuku česky mluvící jedinec. Problém je to v tom, že ČR není jen stát Čechů, ale tohle vnímání češství ostatní občany vylučuje, a nejde jen Romy. Nevidím důvod, proč by vietnamská prodavačka měla být cizinec, když se tu narodila, žije tu, volí tu; takto vnímaná identita taky přispívá (neříkám že způsobuje) vzrůstající popularitě extrémních nacionalistů, a opět do budoucna v čím dál propojenějším světě nevěstí nic dobrého. Většinu Čechů by dnes jistě překvapilo, že v roce 1921 bylo z 13,5 milionu obyvatel Československa přes 3 miliony Němců a přes 1,5 milionu příslušníků dalších menšin. A že při mobilizaci v roce 1938 se 90 % Němců-občanů ČR spořádaně přihlásilo do služby.
A dál?
Tolik pro dnešek, nechci článek napínat, bude pokračování. Jsou další problémy, které tu nezazněly, podrobně rozvést si zaslouží odstavec o našem blahobytu, na němž se asi s většinou neshodnu. Pozastavit se chci taky třeba u Kabaretu Havel. A nakonec vyjevit, v čem vidím naději:)
Hlavně mě ale zajímá váš názor: jak se máme dnes ve srovnání s rokem 1989? A nejpalčivější problémy dneška?
21. 01. 2010 v 12.47
Vyhoukl na mě tenhle čtánek ve čtečce, tak hurá do toho:
Nezazlívám jisté významné části spoluobčanů, že se nechají prodat za regulační poplatek, se všemi souvisejícími jevy kterých jsi se Míro dotknul. Kořeny problémů nevidím ani u politických elit.
Vadí mi lenost a apatie lidí, kteří jsou na stejné úrovni jako jsem já. A to ve smyslu preference vlastního pohodlí a absence jakéhokoliv vyššího smyslu existence. Jakoby ti lidé žili od týdne k týdnu, jakoby o ničem SKUTEČNĚ nesnili či OPRAVDOVĚ netoužili. Jakoby jejich rádius sahal po zdi vlastního bytu, židli v práci a v hospodě … a mnohdy ani to ne!
I když někdy dostávám pocit, že je vlastně jedno kdo je nahoře (politika se zprůměrovala k jakési podprůměrné (ale) stabilitě — díky díky EU), zde vidím příčiny její zkaženosti, příčiny autocenzury většiny médií, po nichž vlastně nikdo nic nechce (hlavně ne vlastní problémy). Znovu: lenost, apatie lidí s potenciálem! Zazlívat v takovém prostředí volbu proti poplatkům někomu, kdo je schopen v Lidlu nakupovat např. nanuky z rostlinného tuku za 2.50 opravdu nejsem schopen.
Ale jsem obecně považován za nechutného optimistu a tak přiznám svou rozkoš ze spolupráce a trávení času s lidmi, kteří tohle všechno s chutí porušují :))
Pro ostatní: běžte a rozkopněte nejbližší dveře do kterých se vám nějak už dlouho nechce. Velmi pravděpodobně nejsou zamčené.
28. 01. 2010 v 17.19
Myslím, že to Kuba vcelku s přehledem vystihnul. K jeho zmínění apatie a lenosti bych ze svého pohledu doplnila ještě jakousi nechutnou mravní laxnost a nezájem účastnit se aktivně občanské společnosti. Je to staré a omleté, ale Havel měl pravdu, když říkal že právě občanská společnost je tím nejskutečnějším základem fungující demokracie.
V tomhle se Havel ukázal být velkým Američanem. Ve Státech pro tohle používají pojem “grassroots democracy”, jakási “demokracie řadového občana”.
Američané jsou posedlí zakládáním spolků. A spolky tam obvykle vznikají s nějakým pozitivním cílem - což odráží jejich přesvědčení, že každý člověk má možnost usilovat o zlepšení, zdokonalení (nebo nápravu). Souvisí to asi trochu s jejich pragmatismem, protože spolčování dohromady za účelem nějaké veřejně prospěšné věci je vlastně v konečné fázi výhodné pro všechny zúčastněné - tedy i pro mě.
Jasně, dalo by se říci, že tohle opravdu nepatří k těm z nejgeniálnějších postřehů. Ale kde je tedy chyba, že takto jednoduchá rada není schopna fungovat i u nás? Jaktože na otázku položenou u nás uslyším “jóó, tak tohle nejde, do toho se radši nebudem pouštěť” a na tutéž stejnou otázku, položenou za velkou louží by se nejspíše ozvalo něco jako “dobrá, pojďme na to, nějak to vymyslíme, líbí se mi to”.
U nás jsou problémy od toho, aby se chlapi měli o čem pobavit v hospodě. Nejsou od toho, aby se řešily a vyřešily.
A to je potom problém. Sám o sobě.
31. 01. 2010 v 12.40
Míro, co si myslíš o stavbě mešit na území ČR? Z hlediska našeho vnímání demokracie a občanské svobody je to asi jasné, ale nestojí proti tomu poněkud závažnější problém, který by se ve finále mohl vrátit jako bumerang a hodnoty demokracie a občanské svobody pěkně sejmout? Osobně považuji islamizaci Evropy za velkou hrozbu…
Ano, žijeme v blahobytu, je to příčina krátkozrakosti našich politiků? Je jim fakt jedno to brutální zadlužování, které předvádějí? Nebo je to celé jinak…
31. 01. 2010 v 13.13
Pokud “islamizace” znamená nárůst počtu lidí vyznávajících islám nebo alespoň nárůst jejich požadavků ve vztahu k možnostem praktikování této víry (třeba to, že chtějí postavit mešitu, aby se měli kde se modlit), tak v tom taky vidím velkou hrozbu. Ale přesně z opačného důvodu než ty. Totiž že v rámci jakéhosi neodůvodněného strachu zapomeneme na naše ústavy a to, co se v nich hovoří o lidských právech, čímž si efektivně podkopeme základy vlastní společnosti. Tvůj komentář mě v tomhle smyslu ani trochu neuklidňuje.
Druhá otázka, kterou je třeba držet oddělenou, je nárůst ne islámu, ale islamismu, tedy těch, kteří chtějí v politice prosazovat hodnoty, jejichž potřebnost odvozují od islámu. To ale taky není možné a priori, tj. bez posouzení toho, co chtějí, odsoudit jako hrozbu. Většina lidí to automaticky chápe jako devastující projev náboženství v politice a (buď účelově, nebo z nevědomosti) zapomíná, jak významnou roli sehráli křesťanskodemokratické strany v demokratické politice (pro jistotu: křesťanství je náboženství; a když jsme u toho: s islámem si v mnoha věcech notuje).
Hrozbu jsem schopný vidět jen v situacích, kdy budou mít islamisté (ne paušálně muslimové!) v Evropě nároky, jdoucí proti hodnotám demokracie. To je nepřípustné a ano, je to možné, protože to už jsme kolikrát viděli na Blízkém východě. Ale Evropa není Blízký východ. Ani tam nadto neplatí “co islamista, to autokrat”. A já tenhle nárůst islamistů-autokratů v Evropě prostě a jednoduše nevidím.
Abych se vrátil na začátek, přesto hrozbu s rostoucím vlivem islámu v Evropě vidím. Ne v muslimech, který by nám chtěli vzít naše hodnoty, ale v nás, protože je sami dobrovolně opustíme.
(Pozn.: původ jedné takové, navýsost relevantní hodnoty můžeme u nás stopovat víc než 500 let zpátky.)