Míla & Míra (milamira.cz) - dvojjediný blog

Od posledních voleb už skoro uběhly čtyři roky. Jsou tu volby nové a s nimi výhled zas o něco černější. Co si pamatuju, naposledy jsem se dost těšil na výsledek, choval naději. Ohledně vývoje k lepšímu jsem dnes skeptičtější, a může za to hlavně vývoj v ODS. Nikdy jsem nevolil jinou stranu než občanské demokraty, ale letos už můj hlas nedostanou.

Jak se stavím k jednotlivým stranám?

KSČM: Samozřejmě je volit nebudu, i když můj názor na naše komunisty prodělal určitý vývoj. Začalo to v době, kdy se v novinách rozběhla debata o antikomunismu. Prakticky mě neovlivnily názory, které tahle debata vynesla na povrch, jen mě to donutilo zamyslet se. Jedna z věcí, kterou jsem si musel vyřešit, je, že mimo ČR – třeba v otázkách některých islamistických formací – se obvykle vyhýbám dogmatickým názorům, které se pro svou rigiditu často míjejí s realitou. U KSČM jsem tak začal pozorovat programy, ve finále soudím, že je nelze považovat za antisystémovou stranu. O revoluci už, z toho co jsem od KSČM přečetl a slyšel, komunistům nejde. K tomu je třeba se zároveň zamyslet nad tím, co když to, co vidíme, je jen klamná tvář. Pak: no a? Dneska není rok 1945 nebo 1948, domácí situace, stejně jako mezinárodní situace, je dost odlišná. I kdyby se komunisti dostali do vlády, žádnou revoluci ve prospěch autoritativních režimu neprovedou. Proto bych jejich teoretickou účast ve vládě nějak přežil.

Ale nic se nemění na tom, že pro tuhle zemi by to byla těžká rána: jejich program je totálně nezodpovědný, směřující blaho celé společnosti (které mají přece na srdci nejvíc), zpátky do stavu, kdy se banány jedly jednou za uherák, památky chátraly, životní prostředí taky tak. Byla by to i rána symbolická, bylo by nám připomenuto, že je mezi námi pořád spousta lidí, kteří před zvěrstvy minulého režimu zavírají oči, jsou tak hloupí, že je nevidí, i když oči nezavírají, anebo jsou to prostě svině, kterým to nevadí – čeští komunisté se totiž na rozdíl od svých kolegů z dalších středoevropských zemí od své hrůzoděsné minulosti nedistancovali. Z lidí, jako je Maxa nebo Bobošíková, se mi pak chce pořád zvracet.

ČSSD: Po těch uplynulých čtyřech letech jsem také obecně daleko méně vyhraněný vůči levici. Prosazování sociální soudržnosti nebo solidarity už mi nezní jako obludný názor, naopak chápu, že to je do značné míry opodstatněné, přinejmenším vezme-li člověk v potaz globální perspektivu. Jsem už taky schopný vidět, že bez činnosti levice na konci předminulého a začátku minulého století by nebyly západní země tak demokratické, jak dneska jsou (i když Míla by tu se mnou rozhodně nesouhlasil, líbí se mu totiž myšlenka majetkového cenzu volební práva). Levice si taky obecně na západě daleko více než pravice drží od aktuálního dění kritický odstup, což je dobře – právě sebekritika je pro kapitalistické a demokratické společnosti živou vodou, a je to také faktor, který zpochybňuje všechny ty teorie o předurčeném sebezničení tohoto politického a ekonomického systému (samozřejmě levice také produkuje radikální pošuky, což se ale děje i na pravici, byť zřejmě v menší míře).

Sociální demokraté jsou však nevolitelní, kdyby kvůli ničemu jinému, tak kvůli Paroubkovi. Příliš velký důraz na osobnosti při rozhodování o volbě podle mě není dobrý, ale bavíme-li se o předsedovi dost možná po volbách nejsilnější strany, dost možná také o budoucím premiérovi, nelze situaci podcenit. Podobně jako komunistům se Paroubkovi nepovede zvrátit v zásadě demokratický charakter země, je i možné, že po tom třeba ani netouží, je však jisté, že by se pokusil „dát polistopadovému demokratickému systému autoritativní rysy“ (jak píše Reflex) a že způsob myšlení bývalého svazáka Paroubka se za posledních 30 let nezměnil. Druhé vážné proti je rozpočtová politika ČSSD, která není tak katastrofální jako komunistická, ale na skutečnost ekonomické krize nereaguje.

ODS: Stranu jsem volil léta, protože přibližně odrážela mé politické přesvědčení. Nemám pocit, že by tomu tak bylo dál. Jestli teď vidím za ODSkou nějakou ideji, je to korupce a pronikání politické moci do sfér, kam nepatří. To je zásadní rozdíl oproti stavu před 4 roky, kdy jsem věřil, že s korupcí prolezlou státní správou může (a chce) ODS po odchodu ČSSD něco udělat. Tyto iluze mě už neobklopují, o napojení lidí z ODS na největší kauzy nebo komunální politiku víme dost, co se pak dělo na ministerstvu vnitra nebo státních zastupitelstvích, to jsem teda nečekal. Po posledních volbách ODS neměla dobře rozehrané karty, ale vtip je v tom, že se děly věci, které tento fakt vůbec neovlivňuje – ať už dříve zmíněné zlořády nebo minimální (pokud ne nulová) legislativní snaha poslanců ODS (na rozdíl od poslanců jiných stran) různým nešvarům činit zlepšením právního rámce. Ne, ne, dost, dost, za blbečka být opět nehodlám. Už jen proto přichází v mém hlasování letos změna. Ale taky se mi nelíbí druhý, související, proces, kterým se strana vyprazdňuje a posléze snadněji špiní: během Topolánkových let zanikly ideové konference a v ODS evidentně ubylo intelektuální síly, která mohla v době vnitřní krize a měla v době vládnutí přijít k užitku. Kdeže. Výměna Nečase za Topolánka se mi určitě zamlouvá, je to krok navzdory těm procesům vyprázdnění a korumpování, ve straně zřejmě pořád jsou lidi, kteří by tu bitvu chtěli svést. Ale to mě v předvolebním rozhodování nezajímá – budoucnost Nečase a jeho spojenců v čele strany je příliš nejistá.

TOP09: V programu Schwarzenbergovy strany oproti ODS nevidím zásadní rozdíly a docela s ním souhlasím. Dokonce se mi líbí údajný pravicový populismus. Jeden z jeho bodů je citelné snižování platů ve státní správě. To mi přijde logické – v době krize významné procento lidí přišlo o práci, platy ostatních padají nebo nerostou, a život ve státní správě má jít dál, jako by se nic nedělo? To je dost nefér vůči ostatním, kteří nejsou státními zaměstnanci. (Poznámka: dost možná ze mě bude za 2 měsíce státní zaměstnanec.) Může být, že některá opatření jsou jen stěží prosaditelná. Ale určitě nejsou drastická, neuvrhnou lidi do bídy, což je nesmysl a narace, kterou u nás prosazuje KSČM s ČSSD. Kalouska od jeho někdejšího pokusu spojit se s komunisty nemám rád, ale jsem ho ochotný snést, protože zas věřím, že na místě ministra financí bude schopný. A stejně jako u ČSSD, jen v opačném směru, dělám výjimku z pravidla a dávám větší váhu na jméno/jména. Budiž to možná mou letošní největší iluzí, ale u Schwarzenberga vidím čistý štít stejně jako mu věřím snahu posílit vládu práva, zároveň v tom, jak je strana nastavená, se mi nezdá, že by se i přes to mohl stát její předseda figurkou, která bude muset, když nic jiného, tak držet hubu a nehlesat proti neplechám.

Věci veřejné: Ty mě dost rozlaďují, škoda těch hlasů, co dostanou. John je mi vesměs volný, ale jeho strana, o který se až moc proslýchá, jakým slouží zájmům a která program zcela záměrně rýsuje jen v populistických a nekonkrétních frázích, ode mě mít podporu v životě nemůže.

Strana zelených: Její osud mě docela mrzí. Přes ta negativa, která na ní kritici snadno najdou, hlavně pro katastrofální činy několika jejích poslanců/poslankyň-neřízených střel, by z mého pohledu její přítomnost v parlamentu českém stranickém systému prospěla. Silného hlasu, bránícího životní prostředí, je třeba, zkorumpovaní (zatím?) nejsou a v parlamentu v tomhle období podporovali, resp. navrhovali spoustu dobrých zákonů.

KDU-ČSL: Podle průzkumů lavírují nad propastí, i když podle mě mají velkou šanci, že je podrží jejích kovaní voliči. Pokud budou v parlamentu jako případná posila pro pravicovou koalici, jen dobře (vím, oni to zvládnou na druhou stranu), já si ale najdu lepší program u jiných stran. A co jsem viděl před pár dny v televizi, kdy opakovali důraz na rodinu jako základní kamen programu – v čase ekonomické krize, bující korupce a nutnosti provést penzijní, důchodové i školské reformy –, to se mi vůbec nelíbilo.

Koho teda budu volit?

Z výčtu plyne, že jako nejlepší volba se mi jeví TOP09. (A po dopsání článku si jdu pořádně prohlédnout kandidátku a pokud možno kroužkovat a trochu podpořit ženy, které nejen v politice pořád ještě nemají stejné příležitosti jako my, muži.)

V souhrnu dvě hlavní kritéria byla tato (v pořadí dle důležitosti):

1. ne/zkorumpovanost strany, proklamovaný důraz na boj s korupcí a posílení vlády práva;
2. rozpočtová politika.

Před čtyřmi lety jsem to viděl jinak, zejména mi šlo o návrhy reforem, které byly a jsou třeba, v programech stran. Ne že by z mého pohledu ubylo na nutnosti reformovat, pouze nevidím velký rozdíl ve vůli jednotlivých stran reformy prosadit, a také jestli je provede ta či ona strana, levice (nepočítám-li komunisty) nebo pravice, nevidím jako zásadní (byť bych byl daleko radši, kdyby to byla pravice). Ono z většího odstupu ve finále není mezi stranami až takový rozdíl (této otázce se věnuje aktuální výzkum politologů na FSS, nedaří se mi ale na netu dohledat; píše o něm třeba Respekt). Obecně hlavní téma české politiky, které dělí strany i společnost na dva tábory – totiž sociální politika státu – je do značné míry přeceněné: pokud se kupř. podíváme na evropské demokracie v posledních 60 letech, o vývoji v zemích nerozhodovalo tolik to, jestli více vládla levice, nebo pravice, ale širší ideologický konsenzus (od konce 2. světové války do 70. let to byl keynesianismus, od té doby je to neoliberalismus).

Dvě důležitá témata, která v mé volbě nehrály roly (sic!)

Pokud bych měl ještě vypíchnout konkrétní, z mého pohledu pro život naší společnosti vysoce důležitá témata, pak je to:

1. změna volebního systému;
2. vzdělávání.

Jejich ne/řešení bude mít z dlouhodobého hlediska znatelný vliv. Volební systém ČR nemůže za všechno, jak se někteří domnívají, ale pokud nic jiného, je to faktor, který posiluje a umožňuje negativní vlivy, což je od časů opoziční smlouvy více než jasné. Nechci nic ve stylu britského systému relativní většiny (ostatně tam je dnes volební systém taky považován za velký problém), ale jsou řešení, která umí zabránit slabým vládám tak, že posílí vítěze. Slabé vlády máme už strašnou dobu, jestli je dnes něco skoro jistý tip, tak je to to, že další vláda bude opět slabá. Pokud se mi po těch čtyřech letech zdá něco (krom korupce, samozřejmě) do nebe volající, pak je to skutečnost, že přes volební pat a čtyřletou krizi není změna volebního systému aktuální a životaschopné téma.

Způsob a kvalita vzdělávání se pak dlouhodobě projeví na kvalitě života v zemi: jednak v rovině ekonomické, ale taky v tom, jak bude společnost přistupovat ke spoustě dalších problémů (postavení národnostních menšin a mnoho dalšího). Jsem zajedno s Baťou a osvícenci, že vzdělání je lék. To, že je u nás třeba vybudovat znalostní ekonomiku nejsou kecy – resp. možná to není třeba, ale je to vhodné, chceme-li se mít dobře a lépe. A především: ve světovém srovnání máme to štěstí, že jsme k tomu jednou z nejlépe vybavených zemí.

Oba body však příliš neovlivnily mojí volbu. Má-li se s nimi něco dělat, musí zavládnout silná shoda, navíc jde o témata, jejichž logika nemusí být nutně poznamenaná pravo-levými ideály. Zprava i zleva jsou vidět jejich výhody.