Míla & Míra (milamira.cz) - dvojjediný blog

Chovám určité sympatie a antipatie k oběma kandidátům. Mám konkrétní představu (s předchozím nesouvisející), komu bych já sám židli na Hradě podsunul. Nicméně, se sílícími přílivovými vlnami komentářů a zpráv se začínám děsit míry občanské angažovanosti v této věci a navrhuji o volbu se nezajímat.

V České republice si před necelými 20 lety prosadil z dvojice parlamentní a prezidentský model demokracie ten první. V rámci tohoto modelu nemá prezident příliš možností vlivně zasahovat do dění na politické scéně státu. Stručně shrňme, co charakterizuje postavení prezidenta v parlamentním systému:

• hlava státu nestojí v čele vlády jako nejsilnější a určující složky exekutivy neboli vláda hraje prim a je na prezidentovi nezávislá,
• prezident nemá vlastní politickou legitimitu (kterou v demokracii skrze hlasovací lístky „uděluje“ lid).

Jedno s druhým přitom souvisí. Ve chvíli, kdy by měl prezident natolik silné pravomoci, které by mu dovolovaly vytvářet vlastní politickou agendu, musel by mít – chceme-li zůstat v demokracii – požehnání lidu. Vezměme to z druhého konce: je-li prezident volen v přímé volbě občany, nabízí se, že bude mít odpovídající pravomoci. V případě, že by tomu tak nebylo, bude prezident puzen k zasahování do politiky mimo rámec svých kompetencí, protože přeci je ten, kdo zastupuje lid.

Přímá volba, cesta do problémů

Proč by tomu tak mělo být? Je přirozené, že prezident má názor na aktuální otázky politické debaty. Jedna věc je, když tyto názory pouze prezentuje světu – což by, dle mého soudu, měl dělat s vědomím svého postavení, resp. omezení vlastní funkce. (Ztělesněním opačného postoje je Klausovo vytrubování světu, že EU je zlá, m-kay, o názorech na budoucnost topenářského fachu nemluvě.)

Druhá věc je, snaží-li se prezident proměnit své názory na řešení určitých problémů ve skutečnost. Klause kupříkladu znepokojuje nezávislé postavení soudní moci. Ponechme stranou, že se paradoxně staví proti prvnímu demokratickému výdobytku, který kdy české země poznaly (už za císaře pána). Jeho funkční období se vyznačovalo několikerými snahami soudní moc alespoň částečně zkrotit, což jsou snahy, které do prezidentovy agendy vůbec nepatří. V konkrétním případě, případě neochoty Klause jmenovat za soudce „mladistvé“ do 30 let, kdyby se on mohl zaštítit vůlí lidu, osten kritiky tím jednoznačně otupí. „Ústava je v tomto bodě nejasná, já – hovoříce ústy občanů této země – si myslím, že člověk je zralý na funkci soudce až ve 30 letech.“ A basta. Vlastní legitimační báze je silná zbraň v rukou ústavního činitele, který chce zneužívat své postavení, zvláště uvědomíme-li si, že vláda vlastní legitimitu nemá (odvozuje ji z parlamentu), což jednoznačně hraje přímo volenému prezidentovi do karet!

Proto není dobré, aby kdy ČR uzákonila přímou volbu prezidenta. Proto také není dobré halasně vytrubovat, čím jsou lepší názory a postoje toho či onoho kandidáta na prezidenta v otázkách jako je rovná daň, hospodářská politika nebo knihovna na Letné. Na většině těchto postojů jednoduše nesejde, protože pro roli prezidenta jsou irelevantní. Zamyslete se, proč fandíte tomu či onomu kandidátovi. Souvisí vůbec tento důvod s výkonem prezidentské funkce?

Podstatné je, že neustálými analýzami a komentováním těchto názorů, jejich předkládáním občanům, vzniká dojem, že jsou důležité. A pokud jsou důležité, nabízí se další otázka: máme výběr nechat na poslancích? Jsou oni schopni, za nás – lid, vybrat správného kandidáta? Ta otázka je mimo mísu a doufám, že z předešlých řádek je jasné proč.

Přichází prezident, poklekněme

Prezidentovi a s ním spojeným tématům (kupříkladu: jeho volbě či jeho dámě) se tedy u nás přikládá mnohem větší význam, než si zaslouží. Vyplývá to, za prvé, z tradice československého státnictví, kdy Masarykovi nejenže se říkalo táto, on sám si vědomě budoval pozici v systému první republiky daleko přesahující jeho ústavní kompetence (není divu: založí si stát a pak v něm nebude rozhodovat?), čímž začal móres, který pak už (nepočítaje komunistické období) pěstovali prezidenti všichni. Odtud máme s prezidentem spojené přepjaté ceremonie či (v tom vynikal Havel) představu prezidenta jako občana z nás nejférovějšího. Kde stojí psáno, že prezident má být ztělesněním morálky? Proč ne premiér?

Za druhé, je poměrně běžným jevem, že občané nových států, které se teprve nedávno zbavily olověného deklu totality, tíhnou k vládě tvrdé ruky, k vládě ochranáře. Co za tím hledat? Strach z chaosu a snaha o stabilitu za každou cenu? Nebyla však právě totalita odporná kaše, stabilní bod dennodenního jídelníčku? Možná jde o pocit, který člověku šeptá: „když se teďkonc máme dobře, tak ať tam nahoře hlavně sedí někdo, kdo dohlídne, že se to zas nepodělá“. Tento šepot je možná pochopitelný, paradoxně je však v něm zároveň obsažen značný destrukční potenciál (předmětem destrukce je přitom ono ceněné zřízení, díky němuž se „máme dobře“).

Oba popsané body vedou k chápání role hlavy státu způsobem, jaký byl běžný za feudalismu. Hlava státu, to je (měl by být) ten nejchytřejší a nejmocnější. Ale kdeže, žijeme přece v demokratické republice!

Občanský nezájem

Proto si myslím, že je na čase postavit se přeceňování role prezidenta. Proto, ač vždy stoupence aristotelského pojetí člověka jako zoon politikon, nabádám vás, čtenáři, vyměňte občanský aktivismus za občanský nezájem.

Klaus nebo Švejnar? Nezájem.