Míla & Míra (milamira.cz) - dvojjediný blog

Víc než měsíc uběhl od chvíle, kdy desetitisíce lidí v Íránu prvně vyšli do ulic, protože neuvěřili oficiálním výsledkům prezidentských voleb. Podle nich poměrně přesvědčivě obhájil post (známý tlučhuba) Mahmúd Ahmadínežád. Režim v čele s duchovním vůdcem Alí Chameneím bouře ustál a dnešní ojedinělé výkřiky „smrt diktátorovi“, nesoucí se ze střech teheránských domů, připomínají více ticho po pěšině než pozdvižení dnů minulých.

Přesto: do budoucna se režim bude muset vyrovnat se skutečností, že došlo k takovému otřesu legitimity, jaký vládnoucí nomenklatura od islámské revoluce nepoznala (tj. od roku 1979). I samu islámskou revoluci předcházelo období sociálních bouří, trvající skoro 2 roky. Tím nemá být řečeno, že se čas Íránské islámské republiky nachýlil, nýbrž že význam toho, co se v Íránu odehrálo v posledním měsíci, visí zatím ve hvězdách.

Už teď je ale na událostech možné zajít řadu zajímavých momentů, podívejme se alespoň na tři:

1) otázka férovosti voleb: v prvních dnech byly volby zpochybňovány, ale komentátoři i média ještě nehovořili prostě o „zfalšovaných volbách“, ale spíše o „možná zfalšovaných volbách“; podezřelá fakta jako jeden z prvních sesbíral Gary Sick, bývalý expert na Írán v americké Národní bezpečnostní radě za 3 prezidentů; indícií a analýz přibývalo, s poměrně přesvědčivou přišel Chatam House, slovo dostaly mapy i matematika; měl jsem z toho dobrý pocit – komentující analytici začali mluvit o zmanipulovaných volbách až po čase, když už šlo výrok podložit dostatkem přesvědčivých důkazů.

2) blogy, Facebook, Twitter: Írán má jednu z nejnaditějších blogosfér, což spolu s obecně vysokou IT gramotností obyvatelstva mělo nezanedbatelný vliv na průběh událostí (IT gramotnost souvisí s mladostí obyvatel – medián věku lidí v zemi je 26,4 let); přes snahu státu o blokování mobilních a internetových sítí pomohl Facebook při organizaci protestujících (i když prim v tomto stále hrál mobil), Twitter umožnil poslat a rychle rozšířit opravdu aktuální informace přímo z dění, amatérská videa ukazující zvůli represivních složek měly zpravodajské agentury k dispozici každý den; svého času vedla úloha audiokazet v islámské revoluci některé autory k označení této revoluce za mediální, letos k podobným výrokům nabádal zejména Twitter (třeba mě v minulém příspěvku, k jehož názvu bych dnes po vychladnutí přidal otazník:); nelze to přecenit – na samotných událostech blogy a sociální sítě příliš nezměnily, ale ani podcenit – skutečné (a potenciální) zvěrstva režimu (by) byly vystaveny světu na oči tak rychle a tak hodně jako nikdy dřív.

3) power-politics v Íránu: společenská bouře v Íránu opět zdůraznila, jak málo víme o rozhodovacím procesu a mocenských bojích uvnitř země; lze najít texty, které se snaží odkrýt roušku vnitřní mocenské politiky, ale kdo ví, nakolik jsou věrohodné; jisté je, že v Íránu je důležitých mocenských uzlů několik (nepodobně třeba Saddámově Íráku), situovány jsou v síti neformálních konexí (kolem osob Chameneího, Rafsándžáního, Ahmadínežáda, dalších duchovních a důstojníků revolučních gard), ale není možné ani nezohlednit formální nastavení státu (viz schéma na BBC), protože to není pouhou iluzí jako třeba bylo v totalitním Československu – svou roli má fakt, jaké má duchovní vůdce exekutivní pravomoci (věru velké), jak je volen prezident nebo jak se nominují členové Shromáždění znalců.

Těžko tedy soudit, co se v Íránu v budoucnu odehraje. Ale neodpustím si citaci z příspěvku Cyrila Bumbálka o Íránu ve sborníku Politický islám z roku 2007: „A přesto, že v nejbližší budoucnosti není pravděpodobné, že dojde ke svržení teokratického režimu, je zjevné, že má-li být pro Íránce i nadále akceptovatelným rámcem politického uspořádání země model islámského státu, bude muset být přinejmenším sociálně spravedlivějším a poskytovat svým občanům více svobody.“ Kéž by.

Článek vyšel také na brněnském blogu o mezinárodních vztazích Politica Mundi.