Míla & Míra (milamira.cz) - dvojjediný blog

Po čase, doma v Budějovicích, jsme měl možnost otevřít (tištěnou) Mladou Frontu. Bylo 10. února a v tomto dni noviny zveřejnily dopis šéfredaktorů nejvýznamnějších novin a týdeníků, týkající se zákona o odposleších a určený do rukou prezidenta. A také jeho odpověď. Především ta pak stojí za komentář.

Klausova sebestřednost

Začnu tím podružným, něčím, co však musí zaznít. Úvahy na téma, jak dlouhodobé držení výjimečné moci poškozuje člověka, nejsou novotou moderní doby. To je téma lidských dějin. Klaus, 19 let lahodící si v nejvyšších dosažitelných postech české politiky, zřejmě jen představuje další kapitolu tohoto nekonečného románu. Důvodu k tomuto tvrzení bychom našli řadu, ale držme se tématu příspěvku.

Redaktoři v dopise Klause žádali, aby využil svou možnost nepodepsat navrhovaný zákon. V jedné formulaci ho žádají, aby využil své veto, z celého textu je však naprosto zřejmé, že dobře ví, jakou povahu má toto veto, tzn. že není absolutní. Klaus v první větě (!) odpovědi: „nejde však o veto, jak se mylně domníváte“. Mohl bych říct: ale pane prezidente, jde o veto, jen se k němu připojuje adjektivum suspenzívní, čímž je upřesněno, že je přehlasovatelné. Ale k čemu je slovíčkaření?

O kousek dále Klaus píše, že zveřejňování odposlechů je „vysoce důležitým zájmem Vaší profesní a podnikatelské skupiny“ (tj. novinářů). Tím se dostáváme k podstatě Klausovy reakce, ale ještě posečkejme u jeho přístupu. Co hned dodá? „Tomu zájmu rozumím. Chápu, že někteří novináři si zvyšují svůj profesionální statut a popularitu právě ilegálním zveřejňováním informací.“ Nevím jak vám, ale tenhle způsob debaty zdá se mi poněkud neslušným. Neslušný prezident, zvláštní spojení. Toto jsou jen střípky, Klausův přístup „já jsem ten, co všemu dobře rozumí a vše vám vysvětlí, vy to potřebujete, a podle toho taky bude vypadat forma naší rozmluvy“ je prodchnutý celým dopisem.

(Dopis šéfredaktorů i Klausovu reakci najdete v archivu MF Dnes. Jde o články Nedopusťte omezení svobody slova… a …nedovolím násobit dopad trestných činů. Je třeba se registrovat, pokud se s tím nechcete otravovat, pomůže vám Bug Me Not.)

Klausovo pojetí médií a demokracie

Jak je patrné z úryvku výše, Klaus nevidí důvod klást překážky přijetí zákona, protože celý ten humbuk kolem vidí jako lobby jedné, resp. jedné z mnoha profesních skupin. Zde leží kámen úrazu. Copak je práce novinářů pro demokratickou společnost stejně významná jako práce pěstitelů jablek, webdesignerů nebo městských policistů? Nesnažím se dehonestovat tyto profese. Jen přisuzuji médiím zvláštní, pro vitalitu demokracie neobyčejně důležitou funkci. Dneska už je možné číst ne úplně útlou historii demokratických států. Toto čtení toto chápání úlohy médií potvrzuje. Ostatně neprezentuji žádný opoziční názor: že demokracie potřebují noviny, hlásnou troubu pluralismu a kontrolní mechanismus moci, je podle mne drtivě převládající názor.

Není to však názor Klausův. Klaus je vůbec znám zajímavým pojetím demokracie. Noviny? Obyčejná profesní skupina. Občanská společnost? „There’s no such thing.“ Volby a činnost politických stran, to je to, co demokracie potřebuje a bohatě jí to stačí. Demokrat Klaus samozřejmě odmítá „vedoucí úlohu jedné strany“. Je mu ovšem nadmíru sympatická společnost, v níž můžeme mluvit o „vedoucí úloze několika stran“. A když jim občané jednou dali hlas, už se jim nemají co plést do cesty.

Odposlechy

Celá debata kolem navrhovaného zákona má svůj význam. Z časů, kdy jsem četl Mladou Frontu denně (a k tomu sledoval komentáře v Respektu a dalších médiích), mám neodbytný pocit, že se deník kroutil podle toho, jak mu byly předhazovány mastné špeky. A často postrádal sebereflexi. Přesto jeho využívání odposlechů k zveřejňování (skeptik by řekl: vytváření) kauz vidím pozitivně. Spousta, děsná spousta, promiňte mi, sraček by bez odposlechů zůstala ukryta v hlubinách.

Člověk, který domácí politiku sleduje, těžko může mít iluze. Korupce, ať už na komunální nebo té nejvyšší úrovni, je naprosto běžná. Zneužívání policie, státních zastupitelství, tajných služeb politickou mocí taky tak. Propojení s organizovaným zločinem, to není pro zdejší příběh ze slunné Sicílie. Dalo by se pokračovat.

Nechme proto novinám možnost využít odposlechy. A nechme na novinách, ať si samy, uvnitř, kultivují přístup k jejich využívání. Jak píše vedle Míla, nelze vždy rezignovat a volat po zákonu. Zákon není zdaleka jedinou normou, upravující život společnosti. Existuje spousta psaných norem, které nejsou zákonem (třeba profesní kodexy), existuje spousta nepsaných norem. Nebo si nakonec zákonem upravíme věci, které jinak řeší politická kultura? Věci typu „nefackovat se“, „upřednostnit partikulární stranický zájem před zájmem národním“ (rozhodně nepřehlédněte Mílův článek ohledně situace prodloužení mise vojáku v Afghánistánu) apod.? To asi nepůjde, takhle „srovnat se“ zákonem by se museli, no přeci – sami zákonodárci.

Další rovina debaty, jíž se ale věnovat nechci, vede k otázce, jak se odposlechy do novin vůbec dostanou? Klaus a všichni politici tento jev vidí negativně. Co je ovšem v principu špatného na tom, že někdo upozorní na nepravosti? Nic, ba právě naopak. Ve Spojených státech těmto lidem říkají whistleblowers a narozdíl od našich končin je nemají za práskače, nýbrž za správňáky.

Opačný názor

Zákon hodnotí pozitivně publicista Petr Koubský. Protože „omezí případy, kdy hlídací pes kráčí tam, kam ho láká cizí pán s buřtíkem v ruce.“ Koubský vychází z toho, že když už půjde o hodně, noviny prostě risknou soudní spor (jako se to dělo v USA). Jenže to je jen a jen předpoklad. U celé řady špinavých případů to třeba radši nerisknou. Anebo risknou a nedopadnou nejlíp – vyšetřování soudních sporů tu není v pořádku, politika do něj mluví (i když neříkám, že zmůže cokoli).

Koubský také říká, že zákon tu není navždy. Že vzhledem k situaci, kdy se „poměry v zemi, jež se změnily v zápas mocenských skupin“, stojí za to. Když jsou noviny zbraní v tomto souboji, to je špatné. Ale i když fungují takto, něco odkrývají, byť zase v něčím zájmu. Mně to pořád přijde lepší, než ticho po pěšině.

A že tu zákon není navždy? To je zvláštně optimistický, možná naivní výhled do budoucna. Podívejme se na politiku ve všech středoevropských postkomunistických zemích. Prázdné titulní stránky slovenských deníků vyšly před necelým rokem.

Sám nemám rád neplodný pesimismus a líbil se mi rozhovor s historikem Jiřím Kovtunem, který říká, že „dnešní demokracie si vede výborně“. Ale i tak je třeba mít se na pozoru.