Míla & Míra (milamira.cz) - dvojjediný blog

Představujete si cestu vlakem jako výjimečnou příležitost k přečtení knížky? Do vlaku Bělehrad – Sofie pak raději nesedejte. V této pašerácké soupravě totiž panují drobátko jiné poměry.

(Předem avizuji, že pokud vám vaše nátura děla potíže, když musíte poněkud hruběji vystrčit z kupé vrásčitou, patrně přes osmdesát let starou stařenu (namísto toho, abyste jí uvolnili místo k sezení), tak – opět – do vlaku jedoucího z Bělehradu do Sofie raději nenasedejte.)

Především, houf shrbených stařen se nehrbí ani tak pod tíhou let jako spíše pod tíhou nákupních tašek, jež se rýsují do tvaru, který vám určitě bude povědomý, do tvaru několika pravidelných obdélníků. Brzo zjistíte, že povědomý tvar patří kartónům cigaret. I pokud vás přátelé za důvtipného člověka nikdy neoznačili (nic ve zlém), dřív nebo později pochopíte, že štěbetající stařeny tyto kartony poctivě nenakoupily.

Hodinu nebo dvě před dosažením srbsko-bulharské hranice k nám do kupé, které jsem obsadil se svými třemi přáteli (Tínou, Bárou a Tomem), nesměle vkročila dvojice mladých Rakušanů. V pár větách nám vysvětlili, že v sousedícím kupé někdo odmontovává strop a cpe pod něj cigarety. Ne že by je dotyčný z kupé vyhnal, o utajení tu opravdu nešlo. Během pár desítek minut zjišťujeme, že podobné „řemeslné práce“ probíhají snad ve všech kupíčkách. Bez nadsázky. To už celým vagónem prostupuje atmosféra rostoucího vzrušení. Pašeráci jsou napjatí, jestli vše klapne, my jen koulíme očima (před kterýma nikdo nic neschovává) a chodíme si vyměňovat dojmy s třemi dalšími Čechy z Prahy, kteří obývají kupé na druhém konci vagónu. Někdy v tu dobu začínáme mít pocit, že v „ex-rakouském“ kupé se uvelebil šéf celého nekalého podniku, usměvavý hezoun něco přes třicet let (protože už jsme něco na cestách zažili a evidentně nám nic nehrozí, jsme celkem „odrzlí“, s určitým odstupem chodíme obhlížet situaci, děvčata se na kápa smějou a semtam prohodí pár vět; už ví, že jsme Češi).

Předposlední zastávka před hranicemi, vykukujeme z okna a spatřujeme už v úvodu zmiňovaný houf shrbených žen – pašeráckou posilu. Ty hbitými cupitavými krůčky pomalu zaplavují (nejen) náš vagón, kterým se linou stovky hlasitých vět, jak se stařeny typicky balkánsky překřikují. Do všech možných koutů rvou igelitky nacpané cigáry a jen povrchně se je snaží zakrýt. V našem kupé evidentně spatřují dobrou skrýš (později zjistíme, že jako turisty nás všechny kontroly nechávají napokoji, jen chtějí vidět pasy) – proto se k nám snaží přisednout. Rezolutně si chráníme území, stařenám taky odpovídáme křičením (využíváme základy bulharštiny, které jsme se naučili ve vlaku za posledních 24 hodin, i když „Gledaj si rabotata!“ jsme ještě neuměli) a v případě potřeby se s nimi i rveme o dveře kupé. Nápor poleví (to už se vlak dávnou žene vstříct hraniční čáře), naše pozornost opadne a tu jedna z o něco mladších žen vtrhne do kupé a háže nám tašky na krosny. Takovou drzost Bára asi dlouho nezažila, protože jako první zareaguje, tašky popadne, celým kupé je prohodí do chodbičky a už společně vystrkujeme paní ven. V tu chvíli zasáhne šéf – po všechny ty hodiny, které ve vlaku strávíme, neztrácející klid – a několika větami ženám pokyne „ať už dají pokoj“.

Tradá: hranice. První kontrola, druhá kontrola, třetí kontrola… spousta bankovek změní majitele (už s podstatně větším respektem pokradmu pozorujeme, stojíce před kupíčkem, dění); v jednom směru (pašerák – policajt). Jenom jedna kontrolní dvojice vybavená notebookem (tu? co?) si nic nebere, nic nehledá. Mladí a nezkažení? Spíš na ně dneska nevyšla řada… (přece jen chudí Srbové nebudou mít nevyčerpatelnou zásobu štosů bankovek)

Vlak se zvolna rozjíždí, zdrasti Bulharsko! Kápo několikrát zavolá na některé ze žen, ty se nachystají k oknům (my samozřejmě taky) a čekají. Najednou zahlídneme auto, zaparkované na zapadlé cestě u kolejí. A najednou lup, lup, lup, tři tašky s cigaretami letí z vlaku. Ten jede příliš rychle nato, abychom sledovali další osud cigaret (skoro bych zapomněl: pašují se Vicerojky), ale to je vcelku jasné, ne? Situace se dvakrát třikrát opakuje a přijíždíme do první stanice v Bulharsku.

Dragoman. Je to vesnice nebo město? Za následujících šest hodin, které na místní stanici strávíme, se to nedozvíme. Náš pohyb se omezuje na odchod z kupé před vlak, později se osmělíme a ptáme se policistů, jestli můžeme v místní nádražce nakoupit nějaká piva (můžeme). Cesta se totiž značně protahuje, zdejší kontrola je jiného kafe (zdá se na první pohled, který klame), jiné uniformy a sakra důkladnější postup policistů. Ty si totiž přinášejí štafličky a šroubováky a v následujících šesti hodinách s baterkou v ruce prohledávají vlak. Tašky s cigaretami se kupí před vlakem. Šéf pašeráků stojí před kupíčkem, kouká z okna, pokuřuje. (A občas nám tzv. „okenním způsobem“ otevírá piva.) Další dva tři z kápovo pobočníků se nám na celou dobu ztrácí z dohledu, pašeráci-pěšáci jsou nervózní, ale jen na začátku, přijde mi.

Po úmorných šesti hodinách se vlak rozjíždí. Z radosti tleskáme, až roztleskáme celý vlak; konečně se zase přibližujeme Sofii (kde jsme si před několika hodinami telefonicky – Rakušané měli čísla – zajistili nocleh). Nejsem určitě sám, kdo z radostného potlesku cítí značnou dávku ironie. Tipněte si nyní, milí čtenáři, kdo jako poslední nastoupil do vlaku? Ano, náš starý známý – kápo. Ještě před jeho návratem se část cigaret začala vracet do vlaku. Zadržených pašeráků bylo asi pět, všichni byli asi obyčejní nosiči vody. Také se nakonec ukázalo, že policisté nenašli všechno (nechtěli najít?). Takže hodinku před příjezdem do Sofie šéf rozděluje lup.

Byl to pro nás určitě dobrodružný, skoro se chce říct neopakovatelný zážitek. Houby. K jeho opakování není potřeba nic snazšího, než si koupit lístek na příští spoj Bělehrad – Sofie. Finální tečka nás totiž čekala až v horách – většina Čechů, jež jsme na horách potkali (a že jich tam bylo), a kteří do Bulharska přijeli také vlakem, měla navlas stejnou zkušenost. Tento pravdivý příběh tedy chápejte jako smutnou zprávu o srbsko-bulharských hranicích.