Míla & Míra (milamira.cz) - dvojjediný blog

Sedmý den, v úterý, jsem se probudil i usnul zase v Marakeši; z „marakešských“ to byl den jeden z nejzajímavěj­ších. Ráno jsem se osprchoval a pak memoroval základní dialog („Ahoj, jak se máš, jmenuju se, odkud jsi…“) v arabštině. Okolo druhé mi zavolal Rašíd, sešli jsme se, kde jinde, na Džamá el-Fna a společně vyrazili do madrasy Ben Yúsufa. Ta stojí od hlavního náměstí jednoduše směrem na sever, ale člověk se musí „prodrat“ nejhustším územím souků v úzkých uličkách. Ty nás po čase svedly na východ, což jsem registroval, ale moc neřešil, protože jsem se bavil s Rašídem a on je nakonec z Maroka, ne? Rašíd nestuduje vysokou, ale něco mezi střední a vysokou, možná je to obdoba naší vyšší odborné, co jsem pochopil, v tomhle systému lze studovat i totéž co na vysoké, ale kratší dobu a s mnohem větším podílem praxe – vzdělávací systém celkově by měl odrážet francouzský vzor. Rašíd taky říkal, že studovat může kdokoli, tj. školy určitě nejsou zpoplatněny (ty veřejné; jsou tu i soukromé, vedené cizinci, a ty tu mají mnohem vyšší renomé), ale vystudovat vysokou tuším-nevím nebude pro řadu Maročanů tak jednoduché, vzhledem k úrovni vzdělanosti; největší problém by mohl být to ufinancovat.

Bavím se s Rašídem a už mi to nedá, po pár minutách říkám, že jdeme dost blbě. Rašíd to neregistruje, orientační smysl má bídný (ale já mám co říkat, jak se dočtete v budoucnu, v příštích dnech mi identitu muže, rozuměj toho, kdo v divočině vede rodinou smečku, notně podkopala má často lépe se orientující dívka). Rašíd se ptal policistů a pochodil s nimi stejně jako já v Maroku několikrát: ochotně poradili. Do madrasy jsme došli, prohlídli si přilehlou kryptu, ale do samotné madrasy jsme nevstoupili, poplatek za vstup nebyl nejmenší a já věděl, že příležitost prohlídnout si islámskou architekturu a „indoor design“ budu mít ještě příležitost jinde. Vrátili jsme se na Džemá el-Fna a rozloučili se. Rašíd říkal, že když budu mít cestu do Rabatu, mám se ozvat, a já byl za to rád.

Došel jsem pojíst něco ovoce na hotel a odtud jsem zamířil k Nourovi domů – měli jsme naplánovanou společnou večeři. Ověřil jsem si, že to je notný kus cesty, ale zajímavý, tam kde už cizinci nejsou, a za hradbami mediny, kde už je architektura moderní, ale šok jsem při procházení městských zdí žádný neměl, zřejmě proto, že i moderní čtvrti jsou celé oblíknuté do červena, taky do nebe čouhají věže mešit a honosnější budovy připomínají starý styl a i obyčejné domy nesou stopy tradičních „vzorových“ ozdob.

U Noura to byla sranda. Byl v dobrém rozmaru, já taky, takže jsme se při přípravě kuřecí tajine dost bavili. Tajine je specialita místní kuchyně, primárně jde o název nádoby na vaření kónického tvaru, odvozeně se tak nazývá pokrm sám. Prostě se do ní dá maso, brambory, zelenina a spousta koření, tajine se zavře a všechno se vaří, de facto dusí. Ještě před vařením jsme jeli nakoupit zeleninu, nákup se odehrál na jedné ulici u řady stánkařů. Nezmínil jsem se tu, že jsem měl toho dne zažívací potíže; když jsem to řekl Nourovi, ten nakoupil houšť nějaké zeleně a pořád opakoval, že večer budu OK, až by to snad vsugeroval :) U Noura jsme tedy vařili, když jsme čekali, až se to celé uvaří, pomáhal jsem Nourovi se španělštinou. Pak přišel jeden jeho kamarád, kterého už jsem viděl, chlapík večer nosící vždycky dlouho džalábu, takže pro mě zprvu dost exoticky vypadající, ale měl teda úžasný smysl pro humor (a když ty vtipy posloucháte, jen vám dojde, že je uplně jedno, jestli je Arab, muslim nebo kdo, protože jsme v zásadě prostě všichni stejný). Přišel i Nourovo starší brácha, učitel arabštiny. Po večeři jsme šli posedět do palmové aleje, stejný nápad mělo toho dne stejně jako každý den spousta Maročanů.

Přišel Nourův další kamarád a měl přijít zajímavý, ale negativní zážitek – rozhovor s ním. Nejdřív si všichni 3 horlivě něco vyměňovali, ukázalo se, že tenhle kamarád má žhavou novinku, dostal povolení studovat v Německu ekonomii. Dal se taky vbrzku do vyprávění historky, v arabštině, nerozuměl jsem, ale vypadal dost zapáleně. Pak mi to překládali, i on sám, vyprávěl, jak byl v bance pro nějaké potřebné razítko, dostal trochu jiné s tím, že to bude OK – říkal úředník -, tak on úředníkovi opáčil, že jestli ne a zhatí mu to cestu, vrátí se a zabije ho. A s tímto mírumilovným hochem jsme se dostali na politiku a náboženství (já nezačal). Vášnivě vyprávěl, že výsledek izraelsko-palestinské konfliktu je vepsaný v Koránu, protože tam stojí, že v soudný den budou všichni židi vybiti. Říkal to jako fakt. Vím, že na rozdíl od Bible je pro muslimy Korán přímo božím sdělením, tj. slovo boží. Pokud tedy věří stoprocentně, do písmene, měl by to brát jako fakt. Samozřejmě do písmene čte Korán muslimů minimum, protože to je pod tíhou staletí změn ve světě prakticky nemožné. Ale zvláštní bylo, že Nour i druhý kamarád tyhle komentáře sami nekomentovali, ale očividně jim to pod nos nešlo. Přitom jsem z pár poznámek pochopil, že onen ohnivý řečník je z trojice nejméně poctivý muslim (pokud jde o modlitby apod.). Příznačné, řekl bych. Jinak tu trochu odbočím a skočím do budoucnosti. Pokud si ještě děláte iluze o tom, že muslimové nejsou jako my, a když už jsou jednou muslimové, drží se věrně svého učení (nepodobně těm, kdo se v Evropě hlásí ke křesťanství). Několik lidí, resp. všichni, s nimiž na to přišla řeč, říkali, že Maročani běžně pijou, pauzírují jen o ramadánu. Jistě, ne všichni, ale hodně, prý hodně. Karim, o němž bude v budoucnu řeč, se mě ptal, kolik piv za večer vypiju, instinktivně jsem se podcenil (nechtějíce vyvolávat negativní dojmy), načež on mi řekl, že on tedy vypije 2× tolik. Jiný trochu známý Maročan z Fezu (kam se ve vyprávění teprve dostanu), říkal, že cca 10 let nepije (bylo mu tak 50), ale jeho brácha měl s alkoholem dost problémy. Vrátím se teď k výbušnému kamarádovi Noura, ten taky několikrát opakoval, že se tu bavil s nějakým „významným“ židem, a ten mu říkal, že ví, že Korán je pravda pravdoucí, ale narodil se jako žid, tak se toho i přes vědomí téhle pravdy drží. Nevím, co to mělo dokazovat. Ještě si vybavuji, že říkal, že v Starém a Novém zákoně (dost prý toho četl, čemuž věřím), je řada rozporů, a že přečetl Korán od A do Z – a nenašel rozpor jediný. Síla přesvědčení, co dodat, protože i v Koránu se rozporů dá najít celá řada (to jsem si nechal pro sebe). Vůbec jsem se v tomhle „dialogu“ prakticky nevyjadřoval, protože on vyvozoval všechno dogmaticky ze své víry, a to jaksi nepřipouští prostor k diskuzi. Pak jsem se i dostali na válka v Iráku, jen tak jednou větou, a všichni 3 se shodli, že USA se snaží Irák podmanit („conquer“). Já nejsem pro válku v Íráku a nakonec můj názor není diametrálně odlišný, i když odlišný je; zeptal jsem se, co přesně myslí tím „conquer“, načež Nour říkal něco jako, víš co to znamená, ne? Já že jo, ale že dnes už je přece jasné, že do pár let budou američtí vojáci z Iráku pryč. Nato někdo pronesl něco jako „puppet-politics“; bylo mi jasné (tady je to zjednodušené), že po faktech moc nepátrají. Dál jsme se bavili o dalších věcech a pak se rozešli, já si vzal taxíka a odjel na hostel.

Ve středu jsem neměl nic moc v plánu, jediná priorita byla začíst se do průvodce pohořím Atlas, kterého jsem měl v počítači. Do hor jsem měl v plánu jít s Niko, která měla už v pondělí dorazit. Ale po rozhovoru s Nourem jsem došel k názoru, že to není nejlepší nápad, Niko má totiž strach z výšek a já chtěl určitě zdolat nejvyšší vrchol severní Afriky – Toubkal (nejde o to, že ten sám o sobě je vysoko, to není problém, problém jsou pasáže, kdy člověk bezprostředně vidí, že někam může zahučet). Takže jsem přemítal, že nejlepší bude, když vyrazím sám, teď ve zbývajících dnech; navíc Marakeše už bylo tak akorát. Četl jsem tedy průvodce, večer se jen na skok sešel s Nourem, vyslechnout si pár rad (Nour byl naposledy na Toubkalu v dnech mého příjezdu do Maroko). Přemítal jsem, jak se zařídit s věcmi na hostelu (vezl jsem do Maroku nějaké věci pro svůj následný pobyt ve Španělsku), a měl jsem štěstí, když jsem zastihl Sajída, jediného anglicky mluvícího člověka z personálu, který byl v hostelu jen na skok; ten mi řekl, že se můžu vystěhovat a věci nechat pár dní na recepci. Supr. Přebalil jsem bagáž, rozhodl se vrátit se z hor až v neděli (tj. byl jsem tam od čtvrtka do neděle) a šel spát na střechu.

Proč dělí tento a předchozí příspěvek 20 dní? Protože, jak popíšu v dalším článku, jsem odjel do hor, z nich se vrátil v neděli, v pondělí se ke mně přidala Niko a jali jsme se cestovat na sever – k psaní už tedy nebyl čas. Ale zážitky z Maroka dopíšu alespoň ex post v příštích pár dnech.