Míla & Míra (milamira.cz) - dvojjediný blog

Poslední 2 noci jsem spal na střeše a už u toho zůstanu. Veliká a velice měkká madrace na posteli v pokoji už mi pomalu začala ruinovat záda. I proto, že až na pochůzky městem tu nemám pořádný pohyb; zkusil jsem navštívit jeden veřejný bazén, ale řekli mi, že si lze zakoupit pouze měsíční permanentku. Střecha je fajn, spím na střeše, usínání je příjemnější, probouzení jakbysmet. Je tam víc ticho než v pokoji, který má okno do ulice, a vzduch je taky lepší, v noci se i přikreju spacákem a užívám chládek. K tomu mi ráno i večer zdobí výhled na největší věž ve městě, věž mešity Koutubia. Teda… hned první ráno bylo veselé, vzbudím se, otevřu oči a koukám rovnou – do zadku. Nějaká běloška tu každé ráno cvičí jógu a asi zrovna zdravila touto částí těla slunce (nechtěně pak i mě). A vůbec, ten pocit že spím v miliónovém městě ve spacáku na střeše :)

Malá VSUVKA: udělal jsem v Maroku první fotky.

V neděli jsem se na střeše probudil v 8 ráno, pak ale jako by byl den-neden. Přesunul jsem se do pokoje a četl, nato usnul. Pak četl a zase usnul. Něco se začalo dít až po čtvrté odpolední, vypravil jsem se do Nourova domu. To obnášelo jít podél velkých zdí největších zahrad ve městě, dlouhých vzhledem k absenci stínu nekonečně (původních velkých zdí nebo rovnou hradeb je ve městě hodně, dává to městu zvláštní charakter). Také v té výhni na ulici skoro nikdo, dobrý kontrast k momentu, kdy jsem se vracel večer o desáté – všude lidu jak na Ukrajině krav. Dorazil jsem na místo, kde mě měl Nour vyzvednout, ten nebral telefon, tak jsem se uhnízdil jako pár místních v zeleni u hradeb. Po chvilce přijel malý klučina, který se chtěl evidentně bavit, zkoušel na mě jako všichni francouzštinu, o něco později mi už pomáhal s výslovností arabských číslovek.

U Noura, který bydlí ještě s bratrem – starším, má ještě mladšího, který byl jako jeden z nejnadanějších žáků vybrán a dostal stipendium, nejdřív na studia v Evropě, nyní je v USA –, byli na návštěvě 2 kamarádi. Ti koukali na fotbal (zápas bundesligy), potom na tenis. (Alespoň jsem viděl, když přepínali kanály, co všechno můžou v TV vidět, oni i zřejmě velká část Maročanů, satelit na střeše je tu běžná věc. Hodně kanálů z bohatých arabských od Perského zálivu, ale i třeba BBC Arabic nebo americké kanály.) Jako všichni ostatní lidé zde, kteří se snažili spontánně rozpomenout na nějakého Čecha, skončily u fotbalistů (Nedvěd, Koller, Čech; díky za ně), fotbal je tu totiž hodně v oblibě. Občas mají lidé problém s tím, co je „Czech Republic“, většinou zabere „Czechoslovakia“. Na mapě by nás většina asi přesně nevyznačila, ale rámcovou představu („Eastern Europe“) obvykle mají. Chvíli jsme u Noura pobyli, pak jsme šli jen spolu ven, strávili hodinku s arabštinou. Poté přišel Nourův kamarád – učitel arabštiny, francouzštiny a berberštiny na základní škole. Ptal jsem se ho na berberské písmo, to je totiž obvzláště zajímavé; prý se dětem blbě učí. Říkal, a totéž i pár dní předtím Nour, že jsou Češky vyhlášené svojí krásou. Přisvědčil jsem, že to sedí, ale nemohl jsem nezmínit jinou evropskou zemi, jež je obdivovatelům ženské krásy vyloženě zaslíbená (Litva). Tak jsme se bavili, kde jsou ještě pěkné slečny, a on zmínil Itálii a potom Bosnu – prý taky proto, že (jako muslimky) tam ženy nosí šátky. Trochu se mu při tom rozsvítily oči, stejně tak Nourovi, když mi při rozhovoru o oblečení zdejších dam dříve říkal, že šátek a zakryté tělo řadu zdejších mužů přitahuje (i proto, že naskočí asociace: taková dívka je „respectful“, žádná běhna). Když jsem se chystal na taxíka (jsou tu levné, i když celkově ceny zas o tolik nižší než u nás nejsou), řekl Nour, že mě vezme, a měl jsem tak další zážitek s místní dopravou. Nebyl poslední.

I v pondělí, což je pro mě dnes – večer píšu tyhle řádky – jsem se vzbudil v 8, opět jsem prošel cestou do pokoje kolem jogínky, trochu jsem se zkurýroval a vyrazil na místo, které mi Nour označil jako stanoviště meziměstských taxi, vyrazil jsem netuše, jaký den-Den mě čeká. Cíl dne byla Ourika a Setti Fatma, městečko a ještě menší městečko v horách, místa, kde žijí dosud údajně s Arabama příliš nesmíchaní Berbeři. Kousek od Setti Fatmy je pak v horách pěkná kaskáda vodopádů. Stanoviště vypadalo jinak, než jsem myslel: prostě místo, kde se na silnici mává na taxíky. To jsem navíc zprvu nepoznal (ono taky jak ho poznat), podle mapy jsem měl být na místě, tak jsem se zeptal místních chlapíků od menšího přilehlého parkoviště. Ukázali mi na silnici, ukázali na jaké taxíky mávat (bíle klasické postarší i novější větší mercedesy, ne tmavě oranžové, ty jsou jen městské; všechny taxíky do jednoho tu jsou mercedesy, prý to je zákon; a pro Mercedes asi skvělá zakázka, vybavit celou zemi autama, teď se prý mají obměňovat za novější modely). Mával jsem, mával, ale všechny plné a ani jich moc nejezdilo. Tu mě zmerčily dva domorodci a přes silnici na mě něco francouzsky hulákaly. Krčím rameny, jeden přejde silnici, blekotá francouzsky, krčím rameny, „ínglíš“ ptá se, kývám hlavou, on se zamyslí a dává do kupy větu. Ta z něj vypadne a klíčová informace je, že mě za 400 dirhamů (900 Kč) odveze. Říkám mu bezelstně „you are crazy“. Vím totiž od Noura, že cena by měla být tak 30 dirhamů (70 Kč) a navíc tudy zanedlouho pojede ještě levnější autobus. Nato se chlápek rozchechtal a hned volal přes silnici na svýho společníka – zřejmě mu říkal, že jsem mu zrovna řekl, že je cvok. Dál říkal menší (furt hrozné) částky, ale už s úsměvem a vědomím, že mě nenatáhne. Takže mi pak ještě nápomocně potvrdil, že tu ten autobus č. 25 brzo pojede. Autobus stál 7 dirhamů (15 korun).

Byl plný, jako všechny prostředky dopravy tu; zastávky byly na znamení a znamením bylo bušení do střechy. Vystoupil jsem na konečné, v Ourice. Hned se mě ujmul místní dobrák, začal s písničkou v špatné angličtině (Where are you from? Good, good! … …). Snažil jsem se projevovat nezájem, ale ještě zvítězila zdvořilost a tak se mnou prošel místní dobrák celé městečko po hlavní cestě (tj. asi 5 minut). Ukázal mi, kde parkují taxíky jezdící k vodopádům. Pak se mi snažil prodat nějaké stříbro („traditional Berber“, jak jinak), když viděl, že nepochodí, tak si řekl o výslužku za průvodcovské služby; dal jsem mu 1 dirham za informaci o taxíkách. Hned jak mě opustil, objevil se nástupce. Zdvořilost ten tam, po pozdravu už jsem se na něj nepodíval, i když vedle mě cupital, opakoval jsem, že nic nehodlám nakupovat. Stejně mi nedal pokoj pár minut, dokud jsem se nezastavil, neotočil na něj a trochu hrubě mu neřekl, ať mi dá pokoj.

Trh byl veliký a k dostání tu bylo všelicos: oblečení – pěkné kaftany a džaláby, i hromady oblečení, které místní přehrabovali (jak u nás v levnějších sekáčích), všemožné šperky, nářadí pro řemeslníky, různé pochutiny, stany, kde se dal dát čaj, stany, kde se dal dát pomeranč (ale na mě všechny moc narvané), bzukot trhu doplňovaly 2 hlasy z reproduktorů – oba obchodníků, jeden vyprávěl (soudě podle krabičky, co měl v ruce) o výhodách nějakého prostředku na hubení hlodavců. Tihle 2 měli repráky, sem tam stálo někde auto, ale jinak to vypadalo všechno postaru, živě a neustlaně (což mi teď přijde jako nejvhodnější přirovnání rozdílu obchodu u nás a tady: u nás je všechno ustlané, v nablýskaných krabičkách, v nablýskaných výlohách, v ustlaných krámech; tady je to naopak).

Doprohlídl jsem trh a městečko a šel na stanoviště taxíků a jak se mělo ukázat, trefil jsem šťastnou chvilku. A tím nemyslím to, že jsem jel bez čekání: chlápek od auta (ale ne řidič) mi ukázal, ať si nastoupím, vtipné, že první dojem byl, že už je tu dost plnu. Místní mi udělali trochu prostor a už pomocník přiváděl další 2 lidi, říkám si tak akorát. Pak přivedl další 2 a ještě si sám nastoupil. Po cestě se přidali ještě 2 mladíci, to už si aspoň pomocník vystoupil, v zadu stoupl na nárazník, chytil zahrádky a jeli jsme – spolu s řidičem a 3 cestujícími vepředu v počtu 18 lidí. Střídavě jsem pospával a budil se nepohodlím, až když se cestou taxík trochu uvolnil, dal se se mnou do řeči mladě vypadající (ukázalo se, že je starší; studuje něco jako univerzitu veřejné správy), v takové lepší košili oblečený kluk. Maročan z Rabatu, hlavního města, v taxíku byl ještě jeho o pár let starší příbuzný (který pracoval 4 roky v Dubaji). Bavili jsme se o Maroku, o našich cestách – on že jede taky na vodopád a večer do Marakeše, ale že už je prakticky na cestě domů. A že jede z pouště, čímž mě překvapil – mě jsem za to, že kvůli vedru tam musí být k nevydržení. On že ne, že v pohodě, ať se tam zajedu podívat. Dál jsme se bavili, vystoupili, on se ptá, jestli chci jít s nimi, když máme společnou cestu. Já že rád, ušli jsme asi 30 metrů, když si uvědomili, že jsou 2 odpoledne, čas oběda. Tak že se zajdeme najíst. Rašíd (ten mladík) se na něco ptá Abdula (ten starší příbuzný), pak mě – jestli chci maso. Já že jo, nato se Abdul otočí ke stánku s čerstvým masem a jde ho kupovat. Přímočaří hoši, říkám si, ale snad tu asi Abdul bydlí a maso zpracujeme u něj? Ptám se Rašída a on že ne, že to vezmeme do restaurace a oni nám to udělají, trochu tím ušetříme. „Restaurace“ byla zvláštní, těžko popsatelný, po hoře se vinoucí prostor-objekt. Sem tam byla někde budka nebo stan s věcmi k vaření a opékání, ale větší část restaurace zabíraly zahradní židličky a stoly, v různé výšce a různě od sebe vzdálené a propletené v kopci mezi stromy. Dost návštěvníků využilo jiné možnosti si sednout, totiž buď na pohovky, které tu byly umístěné stejně snadno jako židle a stoly, nebo rovnou na zemi na koberci. Zvláštní místo. My si vybrali stůl v koutě jedné vyhlídky a mohli jsme pozorovat vesničku (pár desítek domů v protějším kopci). Při jídle jsem se dozvěděl leccos o Maroku z pohledu turisty, co je k vidění v jakém městě, kam se podívat na horách, jak se zařídit v poušti. Rašíd má hodně cestovatelského ducha, má i hodně přátel ze zahraničí, které po Maroku na cestách provází (seznámil se s nimi buď po internetu, nebo v táboře v poušti). Rád by prý navštívil každý kout Maroka (nechápe lidi, co neznají pořádně svoji zem a jezdí do zahraničí) a pak arabské země. Západní Evropa ho prý zatím neláká (ani Afrika více na jih), navíc potvrdil Nourova slova o tom, že vyjet tam je hodně obtížné. Ještě také říkal, že ve Španělsku a dalších zemích dělají ilegální přistěhovalci Maročanům špatný obrázek, což ho mrzí.

Po obědě jsme se vydali stoupat horami ke kaskádě vodopádů, cesta nebyl vždy snadná a hlavně byla plná lidí (většinou Maročanů, ale i hodně turistů), nikdo tu kolemjdoucímu nebo protijdoucímu času k přesunu přes horší místa moc nedával. Došli jsme k hlavnímu vodopádu a Rašíd se ptá, jestli se mi chce šplhat nad něj. Říkám, že jo, sundáme sandále, Abdul řekne „take care“ a jdeme. Cesta nahoru docela v pohodě, stále je kde se rukama chytit i nohama zapřít. Nahoře můžeme trochu popojít a vidět další vodopád kaskády, který není zespodu vidět. Chvíli okouníme vodopády a lidi dole, a šplháme dolu. Rašíd mě ještě varuje, ať dávám pozor, že cesta směrem dolu je dost horší. Jde to dobře, ale skoro dole, 2 metry před koncem, je dost blbá část, a když se tam dostaneme, akorát jeden Maročan ztratí kontrolu a ten něco přes metr sklouzne dolu. Vypadá otřeseně, ale nic se mu nestalo (mašalláh). Scénka mě trochu znepokojí (rozuměj skoro vyděsí), vybírám druhou cestu víc na straně, lezu čelem ke stěně, když se dostanu do momentu, kdy není kam dát nohu a musím se část spustit, spoléhat jen na ruce (že mě udrží a že nesklouznou). Chvilku sbírám odvahu a ještě se kousek vrátí Rašíd a přidrží mi jednu nohu, takže nakonec bez újmy slezu. Ale byla to slušná dávka adrenalinu :)

Pak vyrazíme dolu, ne původní cestou, po níž jde většina lidí a kde člověk obejde spoustu místních Berberů, nabízejících rukodělné výrobky, ale jinou, delší. Zato je tu větší klid vychutnat si krásu hor, jsme něco v přes 2000 metrech nad mořem, je to tu samý šutr a keřík, kaskáda byla v rozsedlině mezi 2 hřebeny a odsud jdeme ten docela kousek do vesničky v údolí. Pomalu bude pět, tak se shodujeme, že je čas vyrazit zpět a že zkusíme najít taxík, jedoucí přímo do Marakeše. Abdul jde k první skupince taxíků, rozmlouvá s taxíkáři, co jim říká nevím, ale vypadá sebevědomě. Říká, že zkusíme jiné, ty jsou o 5 dirhamů levnější a 5 ještě usmlouvá dolů. Takže nás za chvilku 7 jede starým mercedesem (pro 5 lidí) zpátky do Marakeše – taxík se tu prostě vždycky naplní po střechu, pokud jde o bezpečnostní opatření, Evropskou unii by trefilo. Sjíždíme z hor klikatými uličkami, kde náš taxíkář jede jako prase (tj. stejně jako ostatní), houká na ostatní a mává, když se mu musí protijedoucí auto uhybat, protože se nestihl zařadit včas na svojí stranu, 2× se stane, že vjedeme do místa, kde se vejde jen jedno auto, současně s protijedoucím autem, taxikář rozhodí ruce, stejně tak druhý řidič, a ten pak v obou případech dřív vyměknul a vycouval; taxikář má zřejmě větší autoritu a laskavosti se tu nenosí. Později taxikář říká obecnou radu pro řidiče: je dobré se v neznámých lokalitách zavěsit za taxík, protože ten zná cestu a dá se tak jet rychle. Přijde mi ještě lepší prostě nejezdit jak prase.

Po příjezdu jdeme s Rašídem a Abdulem na Džema el-Fna dát si na osvěžení pomerančovou šťávu. O té jsem se tu nezmínil, přitom to je jedna z nejdůležitějších věcí. Když jí piju, mám pocit, že bych tu mohl žít, i když tu nemají pivo (pak mě ta hříšná myšlenka přejde). Je prostě výborná, za 7 korun tři deci, a hlavně v tom pekelném horku nebesky zchladí. Prodávají ji stánkaři, jejichž stánky jsou obležené pomeranči a někdy i citróny, a jen na náměstí Džema el-Fna je jich desítky, jsou tu 2 něco jako aleje těchto stánků, kterými člověk prochází, a prodavači povykují a soupeří o zákazníky. Když zabočíte k jejich stánku, vždy se spokojeně usmějí a začnou nalívat. Vypijeme svojí šťávu a jdeme na čaj (teplý, sladký, ale i v tom horku se to dá pít) do jedné z hospod na střeše: ty jsou dražší než ostatní, ale je tu skvělý výhled na švitořící náměstí. Jsme tu do západu slunce. Před rozlučkou si měníme maily, telefony a „facebooky“.