Míla & Míra (milamira.cz) - dvojjediný blog

Prvně v životě jsem ochutnal pocit nejasného tušení, že dobalím a odjedu v pohodě, bez stresů. Začal jsem totiž balit 2 dny dopředu a přepisovaný to-do seznam věcí k zařízení se neustále ztenčoval. No, nakonec se nestalo, ještě ráno v den odletu jsem musel do Prachatic pro kopii rodného listu, což se oproti očekávání protáhlo. A tak minuty před odchodem z domu byly klasicky hektické. Ale zapomenutá zůstala nakonec jen brožurka o první pomoci, jejíž znalost jsem si chtěl oživit (pro případ že by někdo potřeboval oživit…).

Výpravu do Maroka jsem záměrně skoro neplánoval. Ne že bych se tomu z principu bránil, to spíš naopak. Ale tentokrát jsem měl pocit, že to bude lepší, navíc vyrážím sám, a tak nejisté vyhlídky se mnou nemusí nikdo sdílet. Dva měsíce před dnem odjezdu jsem si koupil letenku, den před dnem odjezdu jsem se na internetu podíval po nějakých praktických informacích. Pročetl jsem 3 cestopisy na Hedvábné stezce, to kvůli treku do hor, který uzavře můj pobyt. Hodila se poznámka o tom, čím naplnit lékárničku. A potom jsem narazil na výbornou stránku o Marakeši na WikiTravel.

I tak to nebylo všechno – gró předodjezdových příprav nebylo v čtení průvodců, ale v kontaktování Marokánců. Rozeslal jsem asi 40 zpráv přes HospitalityClub a CouchSurfing, ptaje se na tipy ohledně ubytování a také na učitele arabštiny. Základní představa je totiž prvních 14 dní strávit v Marakeši a seznámit se s řečí, s jejímž studiem tu hodlám začít. A pak ten poslední týden v horách.

Z HospitalityClub se neozval nikdo, z CouchSurfingu přišlo všehovšudy 7 odpovědí. Získal jsem představu, kde se ptát po levném pokoji a co to levný pokoj znamená (7–10 euro za noc). Také že mám dávat pozor na to, jak (moc) v pokoji bude horko. S třemi Marakešany jsem si vyměnil telefonní čísla. A jeden z nich se nabídl, že se mnou základy arabštiny projde. Tak uvidíme.

Závěrem prvního dílu cestopisu zmíním, proč název zní tak, jak zní. Naráží na mou zkušenost z období střední školy, kdy jsme já a slunce nebyly příliš kamarádi. Ještě jsem nepoznal, že mi slunko pozitivně ladí psychiku (tenkrát byla ve hře kupa dalších rušivých elementů:). A hlavně moje přirozená (pobledlá) barva a typ pleti mně předurčují k vyhledávání jiné zábavy než je vyhřívání se a opalování na slunci. Jednou jsem se na školním výletě nenamazal (myslím přes den krémem; to večer pivem vždy a poctivě) a strávil dva dny spálený do barvy zadku makaka ve stanu v úkrytu před sluncem. Jednou zase jsem se slunci málo bránil při sjíždění Vltavy, dostal jsem úpal a zbytek cesty jsem střídal závistivé pozorování pivo popíjejících kamarádů s romantikou kempových latrín. Časem jsem se naučil principům zdravého rozumu při zachytávání slunečních paprsků, také jsem došel k názoru že horko lepší zimy (horko je úmorné, zima bolí, já radši to první) a tak jsem počasí před odjezdem do Maroka příliš neřešil – hlavně asi proto, že nepříjemnà fakta typu „budeš chcípat horkem“ je někdy lepší ignorovat. Ale Míla má dobrou paměť a několikrát mi připomněl časy, kdy jsem si říkal „světloplachý heliofobik trpící vampýrismem“(™) – tak proto ten název (dodatečně: více viz tu v Mílově článku o zrodu mé přezdívky ).