Míla & Míra (milamira.cz) - dvojjediný blog

Ráno opakovalo ráno předchozí – stejný čas vstávání (4:00), stejný plán pro začátek (vyrazit se Španěly), stejně rychlá hygiena a o něco klidnější snídaně v jídelně. Přece něco bylo jinak. Vedle jídelny byla o něco útulnější místnost, a odtud se dnešního rána ozývaly zpěvné zvuky společné muslimské modlitby. Včera jsem na zhruba 10–15 vyznavačů Alláha, kteří vstali na první modlitbu (jejíž čas byl zhruba ve 4:40 a v tu dobu mě nespočetněkrát na rozličných místech v Maroku vzbudil pronikavý hlas muezzina), neviděl, ale řekl bych, že modlitba také proběhla. Tzn., že tu nebyli dnes pouze proto, že dnešek byl výjimečný – byl totiž první den Ramadánu!

Ráno po vzbuzení jsem si hned vzpomenul na oči – a seznal, že skoro nic špatného necítím. Sešel jsem do umývárny a viděl, že jsou pořád červené jak oči vietnamského šéfa velkopěstírny trávy, ale dobrý pocit rozhodl, že půjdu. Vyráželi jsme přesně, v počtu 6 osob – už při snídani bylo jasné, že pro dnešní cíl Španělů – další 2 z nejvyšších vrcholů, o poznání dál než Toubkal – se nadchla méně než polovina jejich skupiny. Nu co. Další tři čtvrtě hodiny jsem pro ně měl docela pochopení. Průvodce Španělů nasadil v pravdě ostré tempo, já byl na rozdíl od zbývající pětice zatížený veškerou výbavou na těch pár dní v horách a chvílema jsem měl co dělat, abych se přicuclý na chvostu skupinky udržel. Když má mysl začala vymýšlet konspirační teorie – už předtím se mi zdálo, že průvodce na mě není nejmilejší, tak teď se mě určitě snaží setřást –, zastavili jsme. Byli jsme totiž u místa, kde jsem se měl oddělit. To mě překvapilo, čekal jsem to dle čtení mapy dál. A hlavně jsem měl pocit, že jdeme chvilku. Necelá hodinka v plném záběru utekla totiž pekelně rychle. Pomalu se už skoro rozednilo, průvodce mi ukázal směr – vzhůru na hřeben, ten překlenout a začít sestupovat na druhé straně. Popřál jsem Španělům pěkný výšlap, oni mně taky tak. A vyrazil jsem.

V zásadě jsem měl pro dnešní cíl, jímž byl sestup z hor, dostatek času. Odteď mi zbývalo 5–6 hodin cesty k jezeru Lac d'Ifni, odtud už jsem časový údaj neměl, ale podle mapy ještě o něco menší půlka cesty (aj, to je přesný matematický údaj) do poslední z asi 9 vesniček, které byly v podhůří nasáčkované těsně za sebou ve směru do více obydlených krajin. I když bylo jasné, že menší půlka je nejen menší, ale musí být i o poznání rychlejší, protože už se jde z hlediska převýšení víceméně po rovině, chtěl jsem k jezeru dorazit co nejdříve. Proto jsem se snažil zpočátku udržet vysoké tempo, i když v praxi jsem oproti úvodní hodině dost zpomalil. I proto, že jsem začal stoupat do mnohem příkřejšího kopce, k ústí mezi 2 skalnatými částmi, vinoucími se na hřebenu. Ústí slibovalo výhled na druhou stranu hřebene, kde už měly hory ustupovat. Stoupal jsem po zigzag cestičkách a po zhruba půlhodince k ústí dorazil. Tady jsem potřeboval udělat několik věcí – vyměnit si durch promočené triko, namazat se krémem, sníst tatranku, napít se, udělat fotku a též se ozvaly střeva. Jenže tu neskutečně fičelo. V rychlosti jsem provedl vše, jen střeva jsem zaplašil. Další cesta mi zprvu byla nejasná, viděl jsem příkrý sráz dolů, ale chvíli jsem si myslel, že mi snad nic jiného nezbude. O pár minut později na zprvu nenápadné cestičce, která vedla od ústí trochu dál směrem k protilehlému kopci, jsem viděl, že dát se tím srázem, spáchal jsem toho dne na sobě vraždu.

Před sebou jsem viděl svou cestu na několik hodin, sestup byl totiž prudký, a tak cesta vedla sem a tam z jedné strany na druhou, aby ho brzdila. Nevěděl jsem, nakolik se používá, ale brzo jsem odhalil stopy horských koz a po čase i pár člověčích. Brázdil jsem dolů, slunce svítilo, já měl pořád před sebou výhled na celou cestu mezi dvěma svahy, která mě měla zavést níže, k jezeru. Šlo se pěkně, po hodině jsem potkal stádo horských koz a obdivoval se lehkosti, s níž se tam pohybovaly. Po 2 hodinách jsem potkal prvního pastýře, po těžkém šutrovitém terénu také lehce hopsajícího – v letitých sandálech (z pohledu na něj by asi šlehlo každého prodavače v outdoorovém obchodě). Po zhruba dalších 2 hodinách už jsem si říkal, že bych na jezero mohl narazit – šel jsem určitě dobře, nebylo kde se splést, navíc mě celou cestu provázela říčka, vedoucí do jezera. V tuhle chvíli už jsem zdaleka tolik neklesal, pomalu se cesta začala dostávat do roviny.

Někdy po 11 se mi konečně naskytl výhled na jezero a taky na šutrovitou pláň, kterou jsem cestou k němu musel zdolat. Začínal jsem vymýšlet, kde se najím a odpočinu si, času jsem měl habaděj, tak jsem se těšil na šlofíka. Ale vůbec nikde nebyl stín, slunce jsem měl přímo nad hlavou. Jen na jednom místě se skalnatý svah, kolem nějž jsem šel, trochu převyšoval a dával tak metr dva stínu. V tom místě byla malá ohrádka, někdo zřejmě hledal to co já. Šel jsem se k ní podívat, kouknu za ohradu – a tam 2 kozy. Chvíli jsem přemýšlel, jestli se stát zlodějem dobytka, pak to zavrhl a pokračoval k jezeru. Nikde další stín a co jsem viděl v dáli, bylo jezero zapuštěné přímo v příkrém skalnatém terénu, nezdálo se, že by to někde dál mělo být lepší. Ale ještě jsem do šířky k jezeru neviděl zdaleka všechno a za jednou zatáčkou se mi vynořil pohled na několik chatrčí a několik lidí a mul, a taky na druhé straně planiny u břehu jezera na několik stanů a další lidi a další muly. Přišel mě přivítat místní muž, ukázal mi, kam se můžu posadit, do prázdné malé chatrče, a ptal se, co chci k pití. Řekl jsem si o čaj, zeptal se ho na cestu dál, podíval se na mapu, najedl se a taky se ho zeptal, jestli se tu můžu natáhnout. On že jo a že vedle je i matrace. Bylo mi jasné, že ta nebude zadarmo, tak jsem říkal, že tady je to fajn. Po 2 hodinách jsem se vzbudil, chtěl zaplatit čaj a zjistil, že sympatický muž si nenechá vymluvit 10 dirhamů, které chce za to, že jsem tu ty 2 hodiny spal. Neviděl jsem jiné cesty než mu je dát. Ještě jsem mu několikrát musel opakovat, že mulu nepotřebuju – jako důkaz jsem mu ukazoval směrem do hor, že odtud jdu a s báglem na zádech.

Vyrazil jsem kolem jezera směrem k první vesničce. Měl jsem neuvěřitelnou radost, když jsem zhruba po hodině uviděl o něco níže pod sebou ostrovy zeleně, trávu, keře, stromy, pro mě v tuhle chvíli pohádkové oázy, dokonce políčka ve svazích nad vesnicí. Konec skále a nic než skále. Říkal jsem si, že dojdu až do vesnice poslední, a tam zkusím najít někde pod stromy schované místo, kde bych se mohl vyspat, už jsem neměl moc peněz a platit za ubytování se mi nechtělo. Vše mělo být jinak, po prvních desítkách metrů v první vesnici mi vyšel v ústrety evropsky vypadající mladík, dredatý a silně připomínající Bůču (pro vás, co znáte). Mířil ke mně, představil se a zeptal se, jestli tady budu spát a jestli nechci jít s ním k jeho známému Muhammadovi. Zdálo se to jako až moc dobrá náhoda na to, abych pokračoval dál, a tak jsem přikývl a vyrazili jsme.