Míla & Míra (milamira.cz) - dvojjediný blog

Co se zdálo dobrou náhodou, mělo se proměnit v noční můru; nebylo by to ale Maroko, aby hlavní roli v tomhle hororu nehrálo slunce. To by ve dni, který popíšu, vysávalo život z každého, nejen ze světloplachého heliofobika (trpícího vampýrismem).

Dredatý Belgičan se jmenoval Max, studoval „zvukařinu“ (tj. práci těch, co na koncertech a ve filmu zvučí hudební nástroje a všelicos dalšího) a do Maroka se vydal na měsíc a půl. Šli jsme do domku berberské rodiny, který byl vcelku typický, totiž dost chudý. Uvnitř takřka nic nebylo, holé šedé zdi a poskrovnu nábytku. Max mě zavedl rovnou do místnosti s jednou stěnou celou otevřenou (tj. neexistující), na zemi tu byly koberce a taky pan domácí, Muhammad. Ten skoro nemluvil, i když se s Maxem, který čas od času zapřádal rozhovor, vcelku domluvil francouzsky. Byl prostě málomluvný. Já si s Maxem povídal, pili jsme čaj, večer jsme dostali večeři. Ptal jsem se Maxe, jestli něco platil, on že ne, že pomáhal Muhammadovi s nějakou elektronikou a ten po něm nic nechtěl, když se ho na to ptal. Tak já se pak s Maxem jako tlumočníkem taky poptal a Muhammad na mě vybafl vcelku slušnou sumu, prakticky zdejší normální cenu za nějaké střídmé ubytování. Žel jsem v jistých věcech dosti neschopný a i po tolika dnech tady jsem nezačal smlouvat, prostě mi to v tu chvíli přišlo dost blbý, když jsem tu trávil čas v domnění, že jsem hoštěn. No, nebyla to nejlevnější pohostinnost.

Ještě večer se Max ptal Muhammada, kdy jedou taxíky. Ten že v 8 ráno a že nás dovede. Šestý smysl cestovatelský mi říkal, že Muhammad o tom zřejmě nemá šajn. Neměl, ráno řekl, že s námi nejde, vyrazili jsme sami, bylo to asi o půlhoďky chůzí dál, než tvrdil. Prošli jsme pár vesničkami a došli do poslední, kde u malé křižovatky seděli 3 místní a čekali. Čekali na stejný taxík, jedoucí do městečka Aouloz, vzdáleného asi 25 kilometrů, nejbližšího záchvěvu civilizace (dal se tu chytit autobus do Marakeše). Čekali jsme asi hodinu a půl a kde nic tu nic a zdejší nám prakticky nebyli schopný nic říct (pojede? nepojede?). Mě ani Maxovi se to nezdálo, a než tu dál tvrdnout, asi v 10 jsme si řekli, že vyrazíme pěchem a uvidí se. To už na nebi hřálo svojí první topenářskou ligu slunce. Hned asi po půl hodince jel proti nám taxík. Max se ptal na cenu do Aouloz, prý 500 dirhamů (tj. přes 1000 Kč)!, což byl asi tak 25násobek skutečné ceny a donebevolající drzost (později v dlouhých propocených žíznivých minutách jsem plánoval, jak těm taxikářům připomenu, kdo se z nebe na jejich nelidské skutky kouká). Ten řidič-pračurák moc dobře věděl, že bez něj se zpod hor horko těžko vyhrabeme (už je mi jasné, jak vzniklo spojení „horko těžko“). Max ani neodpověděl, jen mávnul rukou a šli jsme. Teoreticky se měl vracet taxík toutéž cestou a na smlouvání měl být čas. V praxi už se tenhle taxík nikdy neobjevil. Věřím, že zapadl do nějaké díry a skončil v pekle.

Šli jsme s Maxem dál, bylo pomalu jasné, že se asi projdeme, tak jsem se chtěl ve stínu namazat a přeřadit na pořádnou obuv. V tu chvíli mi plně došlo, že stín neexistuje. Během pěti minut ani stopa po jednom metru čtverečním zastíněné plochy. Takže bez stínu jsme provedli tyhle věci a společně přitom zbědovali nad zásobou vody. Něco kolem 2 litrů, ale v tom vedru bylo jasné, že to je za chvíli pryč. Morálka teď byla dost slabá, i když ani jeden jsme nic nekomentovali a prostě kráčeli. Nad hlavama to žluté mučidlo, v hrdle žízeň (vodou jsme šetřili), před náma 20kilometrová cesta a nikde nic, vždy jsme viděli jen nějakých pár desítek metrů k další zatáčce. Tak jsme kráčeli, a kráčeli, a kráčeli. To už jsme párkrát prošli vesničkami, kde skoro nebylo lidu, natož otevřených obchodů. Ale aspoň se vyřešil problém s vodou, narazili jsme na hadice vedoucí vodu odkudsi z vyšších poloh, Max jí pil bez skrupulí (prý všude pije bez skrupulí a přivyká tak žaludek na drsné podmínky; třeba tady v horách, kde se přitom jeho rodičům o rok zpátky udělalo přesně z toho dost blbě), já ne, ale Max měl pilule, které jsme hodili do jedné flašky. Z té já pak pil a zřejmě tady tkví příčina zrodu alergické reakce, kterou jsem o den později všude po těle zpozoroval a po zbytek dnů v Maroku léčil.

Přesně si vybavuju moment někdy v průběhu druhé hodiny, kdy už jsme byli pěkně zprahlí a blížilo se poledne, tj. pořád mělo být ještě hůř, jak jsme šli kolem nějaké budky, která dávala asi 5 metrů stínu ve směru naší cesty a Max jak to zpozoroval, hned tam zamířil a prošel tudy. Ale nestavěli jsme. To už jsme potkali asi 2 auta jedoucí opačným směrem, než jsme potřebovali. Alespoň zasvítila naděje (auta tu jezdí…). Pak jsme taky v jedné vesničce koupili rajčata. A pomalu si zvykly a už to nebyl tak hrozný, náš šturm, mě ale pořád dost znepokojovalo to, jestli takhle stihnu autobus do Marakeše. Spíš bylo jasný, že jestli do Aoulozu budeme muset dokráčet, nejenže ze mě bude papiňák, ale ten autobus nestihnu. Neměl jsme už moc peněz a další noc někde platit jsem si nemohl dovolit. To by se ale poddalo. Horší bylo, že další den ráno jsem měl na letišti v Marakeši vyzvedávat Niko, a to jsem prošvihnout nechtěl.

Tak se mé modlitby upírali k přáním o další motorová vozidla a vskutku, ty se sem tam ukázaly. Jen nám pomoci nemohly, nejely, jak jsme potřebovali. Jedno ano, řidič říkal, že se bude vracet. Ale když jsme prosili o svezení, chtěl peníze. Tvrdili jsme, že mu můžeme dát jen 50 dirhamů (což nebylo daleko od pravdy), on se moc netvářil. Tam mě to celý Maroko dost štvalo, protože mi byly v očividně dost prachbídné situaci. Ale stejně těm, co jsme potkali, šlo jen o to, jak nás oškubat. Sráči.

Nakonec asi po 3 hodinách cesty, kdy jsme si prohlídli v ironii té prachbídné situace nepočetně divukrásných scenérií, jež vytvářely hory, obklopující naše nízké polohy, kde se každá vesnička dopředu hlásila věží mešity, jsme za zády uslyšeli auto. Byl to velký taxík a vezl člověka, s nímž jsme ráno čekali na úvodním stanovišti. S taxíkářem jsme se pokoušeli smlouvat o rozumnou cenu, přitom už jsme nastoupili do auta, on si ale říkal pořád docela o hodně, asi o 4× ceny pro místní (mi nabízeli polovinu) a v jednu chvíli na nás začal řvát, ať se zdekujeme. Tak mi ještě něco už dost zoufalí odpovídali, když něco řekl ten cestující, taxikář naštvaně zabouchnul dveře a jeli jsme. Dovezl nás o 10 kilometrů dál, kde jsme už v trochu větší vesnici mohli rovnou chytit taxíka do Aoulozu. Když jsme chystali platit, ukázalo se, že nakonec jedeme gratis. Proč, jak, to jsem nepochopil. Přešli jsme na zdejší stanoviště a tam se klasický mercedes pomalu chystal k odjezdu. Neklasicky jsme nejeli v 7, nýbrž v 8 lidech, tentokrát seděli i na místě řidiče 2 lidi. Ale řídil jen jeden, co jsem pozoroval.

To už jsme měli evidentně šťastnou vlnu, dojeli jsme od Aouloz a tady jsem se doptal, že autobus pojede během půl hodiny (doptat se je třeba, protože zastávky se tu vůbec nijak neoznačují, řády neexistují). Autobus přijel, já nasedl, šťastný, že zítra Niko neprošvihnu (předpokládám, že nechat ji čekat na letišti kdesi v Maroku by našemu vztahu moc neprospělo), tentokrát už šťastně žíznící (žíznil jsem opět, i když jsem měl vodu, protože byl Ramadán a nikdo nepil, tak mi to bylo blbé).

Do Marakeše jsem dojel chvilku před setměním, a mohl tak pozorovat prvně město v Ramadánu rovnou v této kritické chvíli. Jak se blížil západ, čím dál tím víc lidí se objevovalo s připravenou lahví v ruce. Slunce zapadlo, ozvalo se volání muezzina, a lidi začali pít a jíst, ale zas to nebylo tak dramatické, jak jsem čekal. Neviděl jsem teď ani později nikoho se přepíjet, bez ustání do sebe nalívat třeba 2 litry (což bych udělal na jejich místě já), všichni se přes tuhle chvilku přehupovali s rozumem.

A tak nekončí tenhle příběh, ale končí tak vypravování. Můj vyprávěcí styl, který už teď nechci měnit, je příliš rozvláčný; dopisovat zážitky z Maroka ještě v únoru se mi nechce :) Tak jen ve stručnosti: dalšího dne se ke mně připojila Niko a strávili jsme jednu noc v Marakeši; dne poté jsem se potkal na Džema el-Fna na pár minut s přáteli z Čech (které můj marocký plán inspiroval k oživení jejich dřívějšího marockého plánu:), rozloučili jsme se s Nourem a vyrazili vlakem do Rabatu. Tady strávili 2 noci, během jednoho dne jsme udělali několikahodinový výlet do Casablancy, podívat se na 3. největší mešitu na světě. (Tady jsem usoudil, že kdyby byl existoval nějaký střet civilizací a jeho účastníci se dohodli rozumně jej vyřešit poměřováním svatostánků, zřejmě bychom mi nevěřící křesťané vyhráli.) Jeden den nás po městě prováděl Rašíd, jehož jsem potkal před pár dny na výletě do Ouriky.

Z Rabatu jsme odjeli do Fezu, což byl další silný zážitek – medina je jedno velké bludiště a prý také největší městská zóna, kam nesmějí auta, na světě. Tady jsem se stal obchodníkem s koberci a nakonec do Španělska dovezl hnedle tři. Už předtím mi moje nadměrná bagáž dost otravovala cestovatelský život, po tomhle psychologicky obtížně vysvětlitelném nákupu se stala tak tak snesitelnou. Z Fezu jsme se s Niko přesunuli do Asilah, malého městečka u moře.. V Asilah jsme našli, co jsme hledali – klid!! Strávili jsme tu 2 noci. Odtud jsme se pokračovali vlakem do Tangeru, cílové stanice. Tady na nás čekala loď. Nezbylo než se s Marokem rozloučit, byly to úžasné bezmála 3 týdny, bláznivá země, což ale taky na konci už bylo trochu vyčerpávající a já si hned první minuty v Barceloně, kam nás dovezli italští námořníci, užíval evropský řád.