Míla & Míra (milamira.cz) - dvojjediný blog

Druhý, třetí a čtvrtý den jsem strávil hlavně obcházením místních podivuhodností a památek. A sžíváním se s městem.

Život tu rámují všudypřítomné žluté slunce, modrá obloha, zdi z červené cihly a hodně zeleně. To spolu s pestrobarevným ovocem a kořením u tisícerých stánkařů a pestrobarevnými výrobky (koberce, lampy, kaftany, …) ostatních, taky na ulici žijících obchodníků ve mně vzbouzí pocit, že se procházím v katalogu drahé cestovní společnosti, která si může zaplatit pořádného profesionálního fotografa. Všechno je tu barevné a v barvě syté.

Město žije a je pořád v rozpuku. Onehdá jsem slyšel někoho říkat, že Praha hodně žije a nikdy nespí. Pokud vezmeme v úvahu osamělé bandy ožratých Angličanů, které k ránu Prahou brázdí, tak asi ano. Ale i ten život přes den je ve srovnání s tím, co tu vidím, takový ležérní (a to tady pálí to slunce!). Protože tady se všechno děje venku, na ulici. Aspoň to tak vypadá. Každý musíme každý den chodit na nákupy, kupovat jídlo a zařizovat věci všedního života. Jenže u nás všechny lidi vcucnou obchody – vejdu dovnitř, z ulice jsem zmizel a její život ochudil. Byvakování v hospodě se u nás i v létě taky odehrává převážně vevnitř. Tak si představte, že tohle všechno se děje venku, na očích. Obchod tu znamená velký otevřený okno s pultem a za ním malá, věcma překypující místnůstka – tak vypadá drogérie, potraviny, obchod s oblečením i elektronikou. Ale je běžný, že zabočíte do ulice, která je plná otevřených vrat a v nich, napůl venku napůl vevnitř, pracují řemeslníci – kováři, truhláři atd. Jak tak na tom přemýšlím, dveře jako něco, čím se uzavře vstup do baráku, to vůbec nevedou :) Předpokládám, že město někdy spí, ale kdy, to jsem zatím nezjistil – když jdu spát, je živo, když vstávám, je živo. Mimochodem, jistě vás to některé zajimá, hašiš k zakoupení mi byl nabídnut asi 10×, jednou i přímo k pokouření, to když si ubalil ten děda, co mi sháněl kaftan. Nic jsem tu ale nepožil :)

V těchto třech dnech jsem se po městě hodně nachodil, tak se sžívám; z věcí, které zmiňuje každý průvodce, jsem zatím viděl hrobky Saadů, které se zachovaly, protože zůstaly po 6 století zazděné – je to ale velký prostor, takže nechápu, že se do toho některý z pozdějsích vládců města nepustil. Potom torzo velkého opevněného paláce El Badi, který má tristní příběh. Ahmad al-Mansur ho začal při nástupu na trůn stavět, po 25 letech dokončil, po dalších 20 letech město dobyl Mulaj Ismail, a tento monument padlé slávy předchozího vládce nemohl vystát – takže ho po 12 letech práce proměnil v ruinu. Další menší palác, takový honosný palácek, si postavil velký vezír, aby měl kdy přebývat se svými 4 ženami a 24 konkubínami. Co jsem vyslechl od místního průvodce jedné skupiny, konkubíny měly bazén, služky a dobré bydlo, manželky o poznání menší prostor k žití a na denním programu manželské práce (neplést s mileneckými). Zatímco palác El Badi jsou prakticky už jen velké zdi (jako všechny zdi tady, v barvě zvláštní oranžo-červeně), palác Bahii je exemplární ukázkou pro mě největšího „designového“ rozdíl oproti našim krajům – všude a hodně, hodně, hodně se používají různé (zase: pestrobarevné) vzory jako výplně větších i menších ploch. Ty vzory jsou ale všude, i můj levný hostel je krásná budova, která má (jako většina budov tu) velké vnitřní átrium, a do půlky zdí jsou takto vzorkované kachličky; každé patro má svůj vzor. Mě se to hodně líbí, jestli mi něvěříte, podívejte se pořádně na pozadí tohoto blogu :) Bez diskuse je to tu mnohem hezčí než u nás, prostě na krásu více dají – hlavně tedy uvnitř budov, zvenku je zvykem nebýt příliš okázalý (jestli se nemýlím, s tím přišel Muhammad). Průvodce v Bahii paláci také shrnul, že v Maroku jsou k vidění 3 hlavní architektonické proudy: islámský (přišel s rozkvětem islámu za expanze Arabů), berberský (architektonická kultura původních obyvatel) a moderní evropský (jeho projevy mají na svědomí Francouzi). Jsa v tomto nedouk, můžu se mýlit, ale ty vzory jsou zřejmě islámská záležitost. Co je berberská mi není jasné, prý je hodně k vidění v menších městech do 50 000 obyvatel. Moderně-evropsky se stavělo za kolonialismu, Marrakech má z této doby velkou moderní čtvrť, do které jsem zatím jen nakoukl: baráky jsou takové veliké činžáky, žádné místní skvosty jsem tu neviděl a oproti medíně je to velká nuda.

Třetí den už jsem se tu cítil jinak, daleko míň jako cizinec, tj. přichází pocit, že už se tu trochu vyznám. Používám svou chabou zásobu arabštiny, která mi konverzaci popravdě spíš komplikuje: pozdravím, poprosím a detaily (co, kolik) už nerozumím, takže na mě začnou zkoušet francouzštinu, takže se musím ptát, jestli to půjde anglicky (pozdravit anglicky, je vše jasné od začátku). Dva dny už jsem teď nevyužil španělštinu, ale těžko říct, co to hovoří o tom, jak se tu s ní hodně hovoří – nevyužil jsem jí proto, že lépe funguje angličtina.

Největší událostí těchto dní pak je, že jsem se ve čtvrtek večer setkal s CouchSurferem. Osmadvacetiletý Nour mi napsal, že mi tu může pomoci s arabštinou i bydlením, a že až přijede z hor, ozve se. Stalo se, sešli jsme se na náměstí Džema el-Fna, tj. 2 minuty chůze od mého hostelu, zašli jsme na rychlý „snack“ (sladké placky), zde jsem se vytasil s fotkou zasněžených Budějovic, pak do tiché, přitom docela rozlehlé kavárny na střeše (kterou bych nikdy nenašel, protože s tam vejde po nenápadných schodech), která však byla krytá střešní dřevěnou konstrukcí. Chvilku jsme se bavili a pak spolu procházeli výslovnost arabských hlásek (je to fakt sranda, moje česká knížka uvádí rady tipu výslovnost připomíná „zvuk při zvracení“ nebo „zvuk, který vydáváme, když si v zimě foukáme do promrzlých rukou“) – to při výhledu na dominantu města, 9 století starou věž mešitu Koutubia (platí zákon, asi by se dalo říct vzhledem k místnímu politickému systému královský edikt, že žádná budova nesmí být vyšší než tato věž; něco ve stylu mrakodrapů na Hradčanech). Po nějaké době Nour navrhnul, že vezme skútr a pojedeme směrem do evropské čtvrti – dojeli jsme na takovou osvětlenou, nepříliš rušnou promenádu s fontánkami. Musím zmínit, že jet na místě spolujezdce na skútru se jednalo o nejhrdinštější kousek v mém životě. Doprava je tu totiž pro člověka zvyklého na západní organizaci těžký útok na psychiku. (Jestli jste viděli slavné video na YouTube z Indie, tak tak poloviční chaoz). Hodně se troubí a řidiči na sebe vzájemně křičí povely. Ale je to zvláštní, nehodu jsem neviděl, babety a skútry (kterých je tu mraky, ale prý to je specifikum Marakeše) a auta přibrzďují, přidávají, málokdy ale musí zastavovat, pěkne to tak plyne. Proto ani není o život vyjít do silnice – ani auta nejezdí moc rychle, s chodci ten živoucí organismus počítá.

Nour zhodntil život v Maroku způsobem dost kritickým, ale bylo mi sympatické, že jako první poukázal na to že, lidi tady hlady neumírají. Ale taky je hodně těžké stát se tak bohatým, aby si člověk pořídil vlastní auto, barák nebo dobré vzdělání. Na špatný vzdělávací systém a pak zdravotnictví poukázal jako na největší problémy. Po nehodě je prý běžné čekat na sanitku hodinu, dvě. Pokud jde o vzdělání, v průvodci Marakešem stojí, že negramotných je 40 % obyvatel tohoto města. Nour říkal, že země má potenciál, přírodní i lidský, ale že problém je „politický systém“ – co tím konkrétně myslí jsme nerozebírali. Kromě těchto věcí říkal, že se mu na západě líbí „organizace“ (to mě taky, ale v rozpolcení cítím, že místní chaotická organizace života je možná tím hlavním, co tu v mých očích dělá život jinačím a zajímavým, viz konec článku). A shrnul, že by radši žil v západní Evropě. Pak jsme se taky bavili o cestování, nejdřív o studijních výjezdech, pak obecně – on jako Maročan to má hodně těžké, žádal o vízum – už nevím kam, do Španělska? – a musel mít pojištění, peníze na účtu, práci (pro některé země je prý třeba mít i zpáteční letenku), všechno měl a stejně vízum nedostal. Nour pracoval jako průvodce v cestovní agentuře, teď si třetím měsícem hledá práci – s tím, že práce se sehnat dá, ale s platem akorát na přežití, takže on zatím marně hledá něco lepšího. Má vysokou (magistra) a umí arabsky (moderní standard, marocký a egyptský dialekt), berbersky, francouzsky, anglicky, německy a začíná se španělštinou. Možná ještě za zmínku stojí odpověď na mojí otázku ohledně oblečení žen: řek bych, že většina chodí zahalená, v kaftanu, se šátkem, ale jen zcela výjimečně uplně, že by koukaly pouze oči, ale najdou se i oblečné takto, ale bez šátku, pak taky i dost evropsky oblečených dam, zdálo se mi, že párkrát jsem dokonce viděl výstřih i u žen, co mi nepřišly jako turistky. Nour říkal, že v oblékání panuje svoboda ve smyslu zákona, ale část žen chodí zahalená kvůli tlaku rodiny, část protože chce, část prý proto, že tím něco předstírají, šátek je jen prostředek, jak získat úctu. Zřejmě tu bude i obecně společenský tlak na spíš konzervativní oblíkání, ale výprask za vyzývavější móres tu nikdo nedostane (jako se to třeba stávalo ne tak dávno máničkám u nás i v Americe).

Sumárum, Marakeš je – ve srovnání s tím, co znám a nač jsem zvyklý – nejjinačejší místo, jaké jsem kdy viděl. Je velká pravda (která mě občas budí ze sna), že většina západních zemí je v zásadě stejná: střední, západní a severní Evropa, i ta část USA, co jsem mohl vidět, se může lišit (nijak výrazně) architekturou nebo určitými kulturními aspekty typu jak se lidé vítají, ale život tam funguje plus mínus stejně. Proto jsem měl doteď největší zážitky z kulturní odlišnosti na Balkáně. Ale třeba ze Sofie jsem měl taky pocit, že za 20 let už moc odlišná nebude, protože zřejmě úspěšně přebírá západní model (vedoucí k prosperitě). Nechápejte mě špatně, neznamená to, že by zápaďácké země byly úplně stejné, to zdaleka ne – baví mě cestovat po západní Evropě, užil jsem si USA, v Austrálii nebo Japonsku je určitě hodně co k vidění. Ale dokážu si představit, že hostely budou v zásadě vypadat podobně, když si budu potřebovat pořídit triko, snadné řešení zřejmě bude zajít do obchodního centra – a vím, co tam bude k sehnání, jídlo dostanu v pro mě normálně vypadajících restauracích nebo fast-foodech, i když kuchyně může být jiná, atd. atd.

Jako bonus přidávám veselá arabská přísloví o životě muže a ženy z učebnice arabštiny. (Jsou tam nejen ty, i spousta dalších, taky moudrých.)

Krásou žen a hor se kochej z dálky. / Dvě věci škodí srci muže, běhání ze ženou nebo před ní. / Muž se snaží ochránit ženu od všech mužů, kromě sebe. / Žena odpouští nesnadno, a když odpustí, stále to připomíná. / Jestliže budeš chtít, aby tě ženy milovaly, nebuď vůči nim lakomý. / Jaký je rozdíl mezi lupičem a ženou? Lupič říká: „peníze nebo život“ a žena chce peníze i život. / Ženy rozumějí jen ženám a mužům rozumějí jen ženy.