Míla & Míra (milamira.cz) - dvojjediný blog

Nour mi říkal, že je možný dostat se v jednom dni z Marakeše do Imlilu, vesničky v horách, kam ještě jezdí auta, pak dojít do stanoviště pod vrcholem, vrchol zdolat, vrátit se. Ale že je třeba vstát brzo. To jsem ovšem nemohl, ještě jsem potřeboval dalšího dne vytisknout někde průvodce do hor. Tak se ráno ve čtvrtek stalo a zhruba v 10 hodin jsem vyrazil na stanoviště meziměstských taxi. Tady jsem narazil na člověka, který ve mně měl vybudovat značnou část zášti vůči marockým taxikářům – i když ne největší, jak se ukáže. Už cestou na stanoviště jsem mával na taxi, zastavilo mi jedno s tímhle člověkem na místě spolujezdce, to byl tak 30 let starý frajírek ve slunečných brýlých (pro domorodce věc netypická) a v dresu squadry azzury. Říkal mi, že do Imlilu mě hodí za 50 dirhamů. Nour mi říkal, že cena je max. 30. Tak říkám, že za 20. On na to: 0? Já: co? On: 0? To už jsem zaregistroval, že je ironický, něco jsem řekl, on že 50 je cena, já že jdu na zastávku. Ta reakce s 0 mi nedošla, v zemi, kde se smlouvá skoro o všechno. On se ušklíbl a odjeli. Došel jsem na zastávku a hned narazil na mladý francouzský pár. Ty už začal tenhle „Ital“ vábit, jak jsem pak zaregistroval, nějak to tam celé organizoval. Oni vyrazili k taxíku, Ital někam odběhl, tak jsem jim rychle řekl, že zkusím smlouvat, ať na cenu hned nepřistupují. Nicméně Ital vůbec nesmlouval, 50 nebylo zas tak moc, už jsem chtěl jet, tak jsem s Francouzi nasedl dozadu. Mezitím si ještě Ital i řidič řekli o „provizi“. Podlehl jsem u řidiče, dal mu 5 dirhamů (ale jsou to peníze za nic, který chtěji jen po turistech). Už jsem se chtěl divit, že nás v Mercedesu pojede i s řidičem jen 6, když se k nám dozadu vmáčkl ještě jeden Maročan.

Okolo 11 jsme tak vyrazili do Imlilu, který není daleko – Marakeš je město pod horami (a nachází se v 1740 metrech nad mořem). Cesta vedla spoustou serpertín, i když ne tak ostrých jako v italských Alpách, ale moc nadšený jsem nebyl, po zkušenosti s tím, jak tu lidé řídí. Tak jsem se soustředil na nasávání horské atmosféry, prakticky po 15 minutách už jsme byli v horách, ty byly tady ještě docela pokryté vegetací, tj. keři, žádné stromy nebo větší travnaté plochy, vůbec to jako celé Maroko působilo vyprahle. A taky mohutně. Maročan-Berber se hned v ůvodu představil a Francouzům (francouzsky) zodpovídal dotazy, občas jsme se bavili i vespolek anglicky, Maročan trochu uměl, Fracouzi ještě trochu líp. Asi po hodině jsme dorazili do Imlilu, tady ještě byla řada obchůdků a restaurací, i když to bylo městečko vesnicky-horsky neuspořádané, já se vydal nakupovat proviant a shánět mapu. Oboje se povedlo, ještě před výstupem jsem si dopřál poslední teplé jídlo – kuřecí tagine.

Během shánění potravin jsem se párkrát poptal na začátek cesty, kudy se zprvu dát jsem tedy věděl. Ale stejně jsem si přečetl, co říká průvodce. Nakonec jsem ho v horách vůbec nepoužil, naštěstí nebyl třeba, protože jsem zjistil, že podle něj jen stěží najdu cestu. Vydal jsem se tedy do stoupání za městečkem. Tady bylo ještě docela dost lidu, domácích, proudících povětšinou v opačném směru než já. A sem tam někdo s mulou. Jak jsem měl zjistit, využívat muly je tu běžná součást dopravního režimu a taky důležitý zdroj příjmu pro řadu místních – až jsem se divil, proč tomu tak není na jiných horách, které jsem viděl. Kousek za městečkem jsem si zčistajasna uvědomil, že jsem něco nechal na hotelu – dezinfekční kapky do vody (jsem palice dutá, co dodat). Nakonec to možná byla dost zásadní chyba. To jsem ještě nevěděl, a i tak ve stavu značné naštvanosti na sebe sama jsem narazil na 2 Maročany, očividně Maročany z města, kteří taky stoupali do hor. Byli to 2 bráchové z Casablanky, kteří měli chtěli stejně jako já zítra zdolat Toubkal. Po chvilce, co jsme se dali do řeči, se ptali, proč si nepronajmu mulu. Řekl jsem, že sám jsem pro svou bagáž mula, dost se tomu smáli, tak jsem to pak v horách zopakoval s úspěchem ještě několikrát. A asi o 10 minut se i bratři stali mulami, protože jejich mula si udělala něco s nohou a nemohla pokračovat. Břatři nijak neprojevili negativní nemoce a bagáž prostě vzali. I když mluvili anglicky dost špatně, takže k rozhovoru to moc nebylo, byli sympatičtí a znali cestu, tak jsem se jich držel. Postupem se ukázalo, že na mě mají pomalé tempo, ale nijak výrazně, tak jsem to neřešil. Navíc sám jsem měl v úvodních 2 hodinách co dělat, sluníčko pálilo (bylo něco po třetí hodině odpoledne) a stoupání nebylo z nejlehčích. Šli jsme a času ubývalo, na cestě ke stanovišti pod vrcholem měl být ještě jeden záchytný bod, vesnička Sidi Šamharuši (v 2340 metrech). Při jedné z pauz jsme se bavili, že tam možná budeme muset zůstat. Já měl původně větší ambice, ale po náročném zážitku z prvních 2 hodin jsem to začínal zvažovat, i kvůli slunci, na tuhle řeč došlo kolem páté a do stanoviště pod vrcholem to mělo být ještě pár hodin.

Cestou jsme potkávali jen pár místních vracejících se dolů, převážně vodiče mul. A asi 3 skupinky cizinců, z toho jednu, jak jsem zbystřil, v hlavě mi blesklo „Češi“, a vskutku, jak se blížili, uslyšel jsem češtinu. Byl jsem zabraný do stoupání, oni do klesání, takže jsme si vyměnili jenom „čau“. Ale potěšilo mě, že jsem poznal našince od pohledu. Podobně jsem o 3 dny později už na druhé straně hor uviděl mladý pár, a i když jsem si nebyl jistý, jestli jsou Češi, že jsou z Evropy, ale ne západní, mi bylo jasné; byli to Poláci. Zhruba po 3 hodinách jsem s Muhammadem a jeho bráchou, jehož jméno si nevybavuji, dorazil do „vesničky“, což nakonec bylo asi 5 přístřešků, zakleslých do kamene v horském údolíčku, kde údajně tekl léčivý pramen, obvzlášť na nohy dobrý. Jeho magické síly prý dodnes chodí vzývat spousta lidí, navzdory tomu, že to je věc neislámská (resp. islám se proti tomu dost vymezuje). Sundali jsme batohy a usadili se na lavičky u jednoho stanu – obchůdku s pitím. Dal jsem si kolu (Coca-colu, v Maroku narazit na Pepsi, to chce štěstí), bože, jak v té žízni chutnala, a koukal do mapy. Brácha, co je v tomhle příběhu bez jména, mi říká, že Muhammad (asi o 15 let starší, tak padesátník) nemůže a oni určitě zůstávají. Já se ptal kluka od stánku, jak dlouho ještě bude světlo. Bylo šest a do devíti byl čas, cesta podle knížky byla ještě na 2 hodiny. I přes počáteční docela šok, jaká to je v těch horách dřina, jsem se po pár minutách cítil docela dobře, tady se mi zůstávat nechtělo, hlavně pro vidinu několika hodin, než půjdu spát – a co tu. Tak jsem se rozhodl vyrazit. (Navíc jsem přece nemohl udělat Čechům ostudu, jak se mi v další zemi potvrdilo, máme zřejmě zaslouženě pověst horalů. Nejdřív mi tu prvního dne říkal jeden Maročan, že dost Čechů sem jezdí do hor, a 2 dny zpátky jsem potkal v netcafé Poláka a říkal mu o svém plánu. On že výstup na Toubkal bude „dangerous“. Já ne, ne, on že vlastně „difficult“. Já že to by taky neměl být, a on že asi ne pro Čecha. Já na to, jak to myslí. On prý že Češi jsou hodně dobří horalové.) Tady ještě stojí za zmínku, že kluk od stánku, když jsem mu odpověděl, že jsem z Čech, pronesl „zadarmo“. Říkal jsem mu, co to znamená, on jo jo, ale dál jsem v tu chvíli nijak nic nevypátral. Ještě před odjezdem jsem v jednom z cestopisů viděl poznámku, že na skupinu v několika vesničkách, po zjištění původu jejích členů, volali „zadarmo, zadarmo“. Proč, nevím, ale tuším, že to bude mít co dělat s šetřivostí Čechů v zahraničí (která se po 19 letech volnotržní ekonomiky a zbohatnutí země pomalu stává minulostí a od západních Evropanů už se v utrácení zas tak nelišíme, mám dojem; v Maroku určitě ne).

Tak jsem prvně na Atlasu osaměl. Zpočátku se mi šlo hodně dobře, hlavně asi kvůli motivaci, abych poslední část nemusel jít potmě. Udělal jsem 2–3 minutovou pauzu po půl hodině, a naordinoval si, že tak až do chaty pod vrcholem. To se víceméně vydařilo, když už mi začli docházet síly, stoupání nebylo tak příkré, cestou jsem potkal první stáda horských koz a v posledním „stánkářském stanovišti“ (tj. stánku s limonádama, u nějž byl chlapík, co si na noc zalezl do jeskyňky, do které byl kousek od stánku vchod) jsem dotankoval další kolou. Poslední půlhodinku, co mě dělila od chaty, už jsem toho měl opravdu dost, a dorazil jsem akorát, když se začalo stmívat – po 2 hodinách a něco, v celku zabralo šlapání z Imlilu cirka 5 hodin. Takže už značně zplaveného mě přivítala rozsedlina, kterou lemovalo několik nejvyšších vrcholů na severu Afriky. V ní byly 2 větší chaty (v 3207 metrech), první měla na štítu muflona, to bylo nové, pár let staré útočiště, které mi Nour nedoporučil, takže jsem pokračoval ještě o zpropadených 30 metrů dál k útočišti původnímu, mnohem staršímu. Tam jsem vešel a přivítal mě útlý muž v džalábě a tradiční pokrývce hlavy, které tu říkají „tagíja“, ukázal mi pár věcí, párkrát zopakoval, ať si dám čas a vydechnu si, po pár minutách jsem se ho zeptal, jestli je Hamíd, on že jo, já že mi to řekl Nour z Marakeše, on jestli dělá průvodce, já že jo. Po úvodním rozhovoru jsem se šel vybalit na postel, v pokoji byl jen jeden člověk zabalený do spacáku, který se ale se mnou dal do řeči, byl to Korejec, který mi říkal, že je dobrý vyrazit na vrchol brzo, že bude vstávat v 5 ráno, já že mi to přijde jako dobrý nápad, on jestli chci jít s ním, já že jo. Vybalil jsem si, vzal si jídlo, šel do společenské místnosti-jídelny, začal jít a ještě ten večer se dal trochu do řeči s místní skupinou Španělů a taky jednou Slovenkou, která stejně jako já i Korejec cestovala sama. Dalšího dne ráno jsem všichni dohromady vyrazili na vrchol, vedl nás Maročan – placený průvodce Španělů. Já s Korejcem a Slovenkou utvořil menší podskupinku.

Fotky z hor se objeví spolu s dalším článkem dnes nebo zítra.