Míla & Míra (milamira.cz) - dvojjediný blog

Probudil jsem se v tábořišti (3207 m n. m.) a od cíle dnešního dne – nejvyššího vrcholu severní Afriky (4 167 m n. m.) – mě dělilo 960 metrů převýšení. Vzhledem k tomu, že jsem nemusel jít v plné polní a měl jsem na to celý den, nečekal mne žádný výjimečný sportovní výkon. Ale záhul to samozřejmě byl :)

Po domluvě s Korejcem, který si říkal Jeff (ptal jsem se i na „originální jméno“, sdělil mi ho a 5 vteřin později bych ho nezopakoval), jsme společně vstávali v 5 hodin ráno. Vstával i třetí člověk do počtu v naší místnosti, anglicky hovořící, evropsky vypadající dívčina. Přesunuli jsme se do jídelny a rychle jsme přišli na to, že já a evropsky vypadající dívčina nemusíme používat angličtinu. Slovenka Zuzka se taky, stejně jako já i Jeff, vydala do hor sama. V tuhle chvíli jsme ale v jídelně nebyli sami tři, bylo nás +- 13, zbytek byla skupinka Španělů, která zvolila stejný čas zahájení výšlapu (5:00). Možná vám tu něco nehraje – jak jsme mohli vstát a zároveň vyrážet v 5? On se totiž během uběhlé noci změnil čas, což jsem já ani Jeff netušili, takže jsme de facto vstávali ve 4.

Já o Španělech věděl z předchozího dne, vyměnil jsem si s nima pár vět. Zuzka toho stihla víc a hned si s těmi vřelými lidmi vyměňovala vtipy. A taky jsme se společně domluvili, že se ke Španělům připojíme, už proto, že v jejich čele stál najatý místní průvodce. Nepředstavujte si nepálského šerpu, tvář jasně vyzrazovala Maročana, ale oblečení bylo typu evropských turistů a ne marockých vodičů mul, též to byl jedinec v řečích zběhlý a značně asertivní (ne že by Maročani nebyli asertivní, to spíš naopak, ale v jiném stylu). V pět ráno se teda vyráželo. Já si připravil krosnu – neměl jsem totiž malý batoh, potřeboval jsem vzít vodu a foťák, triko na převlečení a lehkou bundu – a v očích Španělů jsem přiživil představu Čecha-horala (soudě podle jejich komentářů, prázdná krosna dobře klame). Vyráželo se s čelovkami (na čelech…), protože ještě byla noc, která se měla v následujících tři čtvrtě hodině rozpustit v den.

Já spolu s Jeffem a Zuzkou představoval ocas naší skupiny. Zpočátku jsme se spíše plížili, začalo se totiž zprudka, totiž stoupání bylo prudké, několik set metrů převýšení, než jsme se dostali z údolíčka na úroveň hřebene. Hned ze začátku se mi vybavilo osobní vyjádření autora knížky-průvodce po Vysokém atlasu k tomuhle úseku: „Some people hate it; I love it.“ Tak jsem si říkal, do jaké skupinky se zařadím. Nakonec ani do jedné. Šlo se dobře, taky jsme vyrazili ráno, odpočatí, najedení. Asi po hodince a půl se naše skupinka na čas rozdrobila, to když rychlejší vyrazili napřed. To byl i můj případ, ale jen zhruba na hodinku, skupinka se zase stmelila na plácku na hřebeni, odkud už šlo vidět skoro až na vrchol, který jsme dobývali. Šlo se dobře, to je pravda, ale taky to byla samá suť, suť, šutry, suť, suť, kameny, suť. Prostě skála v rozličných formách všude. Sice jsem si mohl hýčkat nové pohory, které jsou z rodu pevnopodrážkových, což se speciálně na tomhle terénu dost osvědčilo. Nemusel jsem si tak úpěnlivě hlídat, jak na který kamen šlápnu; když jsem ho vzal jen špičkou boty, ta se nijak nesmýkla ani neprohnula. Ale hlavně pak cestou zpátky jsem si každým krokem uvědomoval, o kolik víc se mi líbilo v níže položených, zelených pasážích přece vysokých hor v Bulharsku a hlavně pak v Rumunsku. I přesto bych vás neměl mýlit, celý den jsem si užil hodně, ono ty hory sice mohly být samá skála, ale byly tak velké, že nemohly nebýt působivé (viz fotky).

Cesta šla fajn i proto, že společníci byli fajn. Jeff pil každou chvilku a ochotně se s námi dělil, nikdy nezapomněl zopakovat, pít jen trochu, po kousíčkách. Tenhle pětatřicátník byl docela zajímavý „kousek“, v Maroku už totiž žil 10 let a říkal, že tu zůstane, že to je jeho zem. Domů se vrací zhruba jednou za 2 roky. Na otázky „co tu děláš“ mně i lidem vždy odpovídal, že byznys, že rozjíždí malý hotel v poušti. Jaksi mi tam do skládačky pořád chyběl ten kousek 10 tady strávených let. Přímo jsem se ptát nechtěl, v průběhu dalšího povídání jsem alespoň vyzvěděl, že tu nejdříve vystudoval vysokou (v Koreji vystudoval na vysoké němčinu, v Maroku obchod). Ale nebyl to žádný podivín, naopak, dost sympaťák. Zuzka byla pár měsíců na cestách, předtím žila 4 roky v Anglii. Španělé byli z Barcelony.

Na vrchol, Džabal Toubkal, jsme dorazili cirka po 3 hodinách výživného, neproblematického výstupu. Pěkně tam foukalo, ale – mášalláh – bylo jasno, takže byl slušný výhled. I když viditelnost je ještě o dost lepší na jaře. Pocit to byl pěkný, stát tam a vidět tu sílu kolem. Chvilku jsme se rozhlíželi, dělali fotky, najedli se a vyrazili dolu. Holt to už je ta ironie vrcholů, člověk se tam šplhá hodiny hodiny, a pak – co by tu víc jak pár minut dělal?

Cesta dolů byla rychlejší, to je jasné, ale taky po času už tou suťovostí docela nudná. Ale rychlejší a lehčí, takže mne to moc netrápilo. Chvíli jsem rozjímal nad tím, jak někteří lidé říkají, že cesta z kopce/hory dolů je namáhavější než nahoru. Takových lidí je dost! Třeba Míla mi to zcela jistě jednou tvrdil. To jsem nikdy nechápal. I cesta dolů stojí úsilí, ale je ho prostě třeba mnohem míň, o čemž nakonec výmluvně hovoří fakt, jak rychle se jde nahoru/dolů nebo jak rozdílně je člověk celkově unavený po zdolání téhož úseku v opačných směrech.

Někdy po poledni jsme byli zpátky v tábořišti. Dost hotoví, po jídle se šlo do hajan. Zuzka a Jeffa ale hajali jen krátce, na rozdíl ode mě se totiž téhož dne vraceli do Imlilu. Takže brzo vyráželi dál. Rozloučili jsme se a já usnul. Probudil mě až ruchot o pár hodin později, to když se do pokoje stěhovalo 6 mladých tváří, hovořících nepřeslechnutelně po americku (pominu-li přízvuk, hned mě třísklo, jak často do vět vkládají slůvko „like“, což je zvyk, který od nich během 3 měsíců na Long Islandu rychle chytil). Brzo jsem se s nimi dal do řeči (nejprve s v pokoji zůstavšími 3 dívkami: Amy, Mel a Kate; pěkná americká dívčí jména, že :) a byl jsem moc rád, že jsem na ně natrefil. Když jsem totiž vyrážel do Maroka, odjížděl už skoro z domu, zbývalo mi posledních pár minut, v rychlosti jsem na internetu hledal nějakou knížku nebo slovník marocké arabštiny. Jedna knížka se mi podařila stáhnout – učebnice od a pro PeaceCorps. Jen jsem do toho nahlédl, stálo tam něco o „60 leté zkušenosti PeaceCorps s Marokem“. Moc jsem o tom nepřemýšlel, první asociace byla „nějaká mise UN?“. Tak když mi řekli, že jsou Amíci, ale v Maroku jako dobrovolníci v projektech PeaceCorps, ptal jsem se, co to vlastně je. Je to dobrovolnický projekt (viz taky Wikipedii) pro občany USA, financovaný jejich vládou, který se snaží pomáhat rozvoji ostatních zemí. Dobrovolníci pracují skoro po celém světě, v Maroku je prý druhá nejstarší enkláva – první prý měla přiložit ruku k dílu na Ukrajině. Marocký sbor činí zhruba 200 dobrovolníků, kteří tu bývají na 2 roky, po příjezdu je nejprve čeká 3měsíční kurz jazyka. Pro většinu to znamená místního dialektu arabštiny, ale jsou i tací, co se učí berbersky (resp. jeden ze 3 dialektů berberštiny). V Maroku jsou v běhu projekty v rámci sektorů vzdělávání, životní prostředí, zemědělství a rozvoj malého podnikání. Amy, jíž jsem se nejvíc vyptával, mi říkala, že žije v jedné malé vesnici Berberů, ale že jí učili pouze arabsky; tam kde žije, umí dost lidí i arabsky, a tak se s nimi domlouvá; mezi sebou se prý baví výhradně v berberštině. Na otázku, co tam dělá, odpovídala, že nejvíc času stráví s dětmi a místní omladinou – učí je anglicky a arabsky a připravuje pro ně program (počítám, že edukativního charakteru), protože nic takového tam neexistuje, věnovat se jim nemá kdo čas, zřejmě ani pro dorostence, kteří by v takovýhle podmínkách horské chudé vesničky šli pracovat, ani není práce (většina vesniček prý žije z příjmů z chovu a pěstění, ale i pro to je tam jen omezený prostor; některé vesničky mají štěstí – turisty; v některých prý žije většina lidí pouze z příjmů mladých, kteří byli za výdělkem vysláni do měst). Setkání s PeaceCorps bylo prakticky to jediné zajímavé – nepočítám-li to, že jedné dívčině bylo trochu nevolno, a asi 20× s někým rozebírala, co by to mohlo/nemohlo být za nemoc… –, co mi vyplnilo zbytek dne. Cestou z Toubkalu jsem rozmýšlel, jestli toho dne ještě dělat nějako větší túru, ale nakonec rozhodla únava a pohodlí postele, takže odpoledne jsem prospal a pročetl, navečer si udělal jenom krátkou procházku po okolí, a šel brzo spát.

Ještě než tento den zakončím, patří sem jedna důležitá událost z noci. Když jsem přes den spal a pak se vzbudil, měl jsem oči dost zalepené ospalky, bylo mi jasné, že v tom mají prsty čočky. Taky jsem začal hůř vidět, skoro jako bych je neměl. Zlobily mě trochu už v Marakeši, ale říkal jsem si, že to přejde, a hlavně jsem byl v domnění, že tu nikde není zrcadlo. Později jsem se jednou vzbudil v noci, oči úplně zalepené a trochu podrážděné, tak jsem se sám celý pěkně podrážděný bleskurychle vypravil do umývárny vyndat je, zrcadlo-nezrcadlo. Zrcadlo jsem nakonec našel v jedné ze zadních místností a mohl vidět, že mám oči rudé jako dobře zajištěný dealer skunku. To mě docela rozčílilo: na další den jsem měl plán (který popíšu příště) a jeho důležitou součástí bylo vstát zase ve 4 a zase vyrazit se Španěly. Naše cesty se měly brzo odpojit, ale potřeboval jsem, aby mi jejich průvodce v pravou chvíli ukázal „mojí“ odbočku. I když jsem v podstatě v očích žádný velký problém necítil, to jak vypadaly, mě dost vystrašilo. Čekal mě totiž den cesty v horách na vlastní pěst. A představa, že někde v půli cesty kdesi v horách oslepnu, nebyla zrovna uklidňující. No nic, rozhodnu se ráno, řekl jsem si.

Na fotky z hor a pak už jen pár dalších ze zbytku dní v Maroku se podívejte na Google Picasawebu.