Míla & Míra (milamira.cz) - dvojjediný blog

Svět je malý. David Lodge tak nazval jednu ze svých bezva knih a každý z nás už tuhle mantru za život aspoň 10× vypustil k uším všehomíra. Čekám v Praze na letišti před nástupem do letadla nach Frankfurt (kde přestoupím do letadla do Marakeše) a říkám si, že prvně zkusím opravdu a na 100 % odolat davové psychóze, nestavím se do fronty lidí, kteří se hrnou do letadla. Sedím, opakuju si arabská slovíčka (ano, ne, jak se jmenuješ, prosím, díky, …) a vstávám, až když už fronta neexistuje. Jsem předposlední, poslední přichází slečna… kterou znám! Lenka – kamarádka kamarádky z Brna, jednou jsme se viděli v hospodě. Tehdy šlo o sešlost zájemců o cestu do Íránu, nakonec se skupina rozpadla, tak jsem se chystal sám s kamarádkou z Budějovic, ale kvůli problémům s vízy jsme nakonec neodjeli. Lenku jsem potom ještě potkal ve škole, studuje taky Fakultu sociálních studií v Brně.

Prostě náhoda, Lenka ve Frankfurtu cestu končí (začíná totiž za pár dní kousek odsud půlroční studijní pobyt), ale taky potřebuje do rána přečkat na letišti. Tak se společně utáboříme a já se dobře vyspím na alumatce pod spacákem. K ránu mám dokonce zvláštní komicky-hororový sen, jak se nějaká místnost na letišti zatopila krví a lidé říkají, že Usáma se vrátil (ale myslí nějakou nadpozemskou bytost, ne tu postavu z našeho světa) – nebyl to ale horor, celé jsem to viděl jako grotesku s odstupem, něco ve stylu filmu Rocky Horror Picture Show. Každopádně takový sen jsem v životě neměl :)

Rozloučím se s Lenkou a jdu se odbavit. V Praze nebyl problém, že moje zavazadlo má 16 a ne povolených 15 kilo – slečna u check-inu ani nemrkla. Ale mít možnost vsadím se, že německá morálka se mi postaví do cesty. Sázku bych vyhrál. Slečna bez mrknutí oka říká, že to bude za 30 euro, vůbec situaci nestaví jako problém k debatě, ale jako záležitost s jasným řešením. Tak říkám, že si to přeskupím, i když švy příručního zavazadla už tak křičí na metry daleko. Přesto se mi daří s tím trochu zakouzlit a na váze svítí přesně 15 kilo. Německá morálka se s tou mou českou opět sváří na sedačkách v předodletové hale, chodí zde paní a kontroluje, jestli se příruční zavazadla vejdou (to zažívám prvně v životě). Moje ne, je příliš nadité do šířky, ale opět vidím šanci v přeskupování. Další magický trik vychází a já odlétam.

Po příletu na letišti piju kafe a sním 4 croissanty. Špatně počítám peníze (za 1 korunu 2,2 dirhamu a ne – jak má být – za 1 dirham 2,2 koruny) a chválím si levný kraj. Houby s octem nebo kafe s croissanty, zrovna letiště je asi drahý kraj všude na světě. Ale tohle jsem před sháněním ubytování, dost možná dost zdlouhavým, potřeboval.

Nastupuju do prázdného autobusu a kupuju u řidiče lístek. Ten se je milý a taky se ptá, jestli má mluvit anglicky, francouzky nebo španělsky. To mě potěší, nikde jsem nic o využití španělštiny v Maroku nečetl, ale prostě jsem věřil tomu, že k něčemu být musí. Vystoupím na náměstí Džema el-Fna, v samém srdci historického jádra, měly by tu v okolí být nejlevnější hotýlky a mám od kluka z CouchSurfinu přímo na jeden tip. V parku se zastavím ve stínu u lavičky, vytahuju mapu a poočku sleduju, jestli po mě hned vystartuje nějaký ochotný průvodce očekávající bakšiš. Neděje se. Ulice s doporučeným hotýlkem je hned vedle, vejdu do ní a vidím první, levně vypadající hotel a zamířím do něj, pro srovnání. Přízemí je rušné, sunu se k recepci, když mě osloví chlápek, co chci. Říkám místnost, on že je plno. Něco mu říkám a on že moment, někoho se na něco ptá, ukazuje mi pak místnost pro šest. Já že chci sólo a on ať jdu ven za ním. Tak jdu. Chvílí čekáme a on, odkud že jsem a co tu. Chlápek neumí anglicky, ale umí španělsky, tak spolu mluvíme. Říkám, že z Čech, že půjdu do hor, a on, že Čechů tu do hor chodí dost. V další končině světa se mi tak potvrzuje, že Češi jsou jeden z nej-hor-milovnějších národů. S chlápkem jdu do něčeho, čemu se tu říká rijád, už o něco lepší ubytování, takže i draží. Pokoj je v pohodě, nic extra, ale hodně pěkné sezení s něčím jako barem… ptám se na cenu, prý 250 dirhamů na noc. Můj strop je 90 na noc. Tak říkám, že hledám levnějšího… bla bla… tak za 120 dirhamů na 2 noci. On se zatváří nešťastně a že počkáme na člověka z hotelu. Pak se nic nějak neděje, on že jdeme dolů, dole u recepce se o mně pomalu přestává zajímat, nakonec ať říká, ať jdu dolů a něco o jiném hotelu. Dole po minutě pochopím, že ten už si mám najít sám a že se se mnou na můj vkus nezdvořile rozloučil :)

Vracím se na tu původní ulici a nacházím ten doporučený. Cena je 150 dirhamů, nic levnějšího prý tu nedostanu. Říkají mi, kde se mám podívat – kousíček do jiné ulice. Tam vejdu do jednoho hotelu a totéž, stejná cena. Zkouším něco jako smlouvat nebo aspoň sdělovat své představy, načež zahalená dívka, mluvící velmi dobře anglicky, se skoro zatváří dotčeně a říká, naše cena je tahle a vy se samozřejmě můžete podívat jinde po něčem levnějším. Říkám, že to vím, a ptám se, kde. Ukáže na ulici o pár metrů dál.

Vejdu na ní, přímo přede mnou hotel, u něj na patníku sympatický mladík, mává na mě, tak se jdu podívat. Cena stejně jako u předchozích stojí na nástěnce (tady se nesmlouvá) – 70 dirhamů. Ó, fajn! Pronajímám si malou místnůstku, druhé patro, 2 okýnka na protilehlých zdech, takže aspoň trochu se tu hýbe vzduch, umyvadlo, zrcadlo, zásuvka, vcelku čisto, záchod hned vedle, sprcha o patro výš, barák celkově vypadá pěkně, chlapík z hotelu opravdu sympatický – takže jsem našel. To jsem nečekal, hodinu po začátku hledání už můžu shodit věci ve fajn pokoji za velmi pěknou cenu.

Spolu s chlapíkem z hotelu procvičuju výslovnost celé svojí slovní zásoby arabštiny (10 slov :) a pak vyrážím do města. Vynechám teď popis toho, jak to tu vypadá, atmosféry a tak; strávil bych tím odpoledne. Takže jen 2 zaznamenání příhody. Nechal jsem se vést uličkama, hlídaje si jen směr na Džema el-Fna a taky se trochu orientuje podle vysokých věží dvou místních mešit. Nakonec jsem si docela zašel, dostal jsem se až do míst, kde byly takové mini-čtvrtě úzkých uliček, úplně bez turistů, plné hrajících si dětí, které obvykle vedly doslepa a já se pak vracel na místo vstupního uzlu. Při procházení jedné takové, už asi 3 hodinu na tom slunci, jsem pomalu začínal mít touhu se vrátit a trochu si odpočinout. Věděl jsem sice směr, ale netušil jsem, jestli zas nejdu do slepého místa. Tak jsem se zastavil ve stínu a rozmýšlel, když z baráku vyšel tak 60tiletý stařík a ptá se mě, co hledám. Říkám mu, kam potřebuju, ukazuje mi kam ven, ale taky mě pak zve domů na domácí čaj (mluví špatně anglicky). Pozvání přijímám, usedáme na střešní zahrádku, kterou tu má většina baráků, i baráčků jako je ten jeho. Lámaně rozmlouváme, je to Berber, povoláním zedník, původem kousek odsud z pohoří Atlas. Pijeme výborný, slaďoučký čaj bebe (tak mu říkal). Ptám se ho na jeho na šňůře se sušící kaftan. On jestli se mi to líbí, já že jo, ale takhle dlouhý je na mě moc, že by se mi líbilo něco kratšího, asi jako tričko. On mi tak nenuceně říká, že mi může nějaký koupit na trhu, protože jemu to prodají daleko levněji než mně-turistovi. To zní logicky. Ještě mi ukazuje nějaké své kratší. Zase popíjíme, rozmlouváme a on, jestli chci, aby mi ten kaftan koupil. Moc neváhám, měl jsem v plánu jeden si pořídit, je to hezký, pěkná památka a pak taky trochu splynu s místním životem. Já ale, že nemám směníno, u sebe jen eura, on že mi je dojede vyměnit, kolik že je kurs, já že u něj doma počkám, ať mu důvěřuju. To celé asi po hodině a půl rozhovoru v přátelské atmosféře, kdy už jsem viděl i jeho stařičkou maminku. Dávám mu je, on osedlá bicykl a odjíždí. Asi po půl hodině je zpátky, má peníze a pro mě i kopici čaje, co budu pít půl roku, za 60 dirhamů. Pak odjíždí pro kaftan. Vrací se, přiváží moc pěkný, materiál vypadá kvalitně, to za 300 dirhamů, což je cena, kterou mi dopředu oznamoval (která mě zprvu zarazila, ale tak jsem mu víceméně věřil). Až později si všimnu, že ornament u výstřihu je malinko nesymetrický. Zase chvíli sedíme, já už pomalu plánuju odchod. On začíná něco o nějakém krému na kůži, už ho vidím, jak bere kolo a zase pro něj jede a taky mi dochází, že nejsem jen u přátelského, ale taky (v prvé řadě?) u podnikavého staříka. Loučím se, odcházím, bylo to fajn, i když není mi moc jasné, jestli mě tu někdo nevzal na hůl :)

Vracím se pomalu na cestu, kterou už jsem šel, vyprahlý, cestou si kupuju u jednoho z tisíce stánků ovoce, sním broskev a zbytek si nesu na sváču. Cestou mě u jedné brány zastavuje chlápek, ptá se, odkud jsem… Je mi jasné, co bude následovat – při své cestě už jsem řadu lidí něco nabízejících nebo takto se okatě podbízejících odbyl. Ale tak ve slabší chvilce mu říkám, že jsem z Čech, otáčím se k odchodu, on se dál na něco ptá, nechca být úplně nezdvořilý odpovídám. Pak že mi ukáže pěkný „Berber Jewish“ dům. Kroutím hlavou, že ne, že jdu, ale je neodbytný a opakuje to „Berber Jewish“, čímž ve mně probouzí zvědavost. Tak jdu, jen se podívat, nic nekoupit, samozřejmě. Sice bych si tu chtěl ještě pořídit jeden kaftan, ale tentokrát pěkně s rozmyslem a po hlubším průzkumu trhu :). Jdu s ním, on říká, že Berbeři a Židi se tu potkali už před 6 000 lety, je to chvilka, ptám se, co ten dům je – obchodnický? On jo jo, ale ať se podívám, jak je to tam moc pěkný, a že nemusím nic kupovat, to je jasné. Vejdeme do domu, přijde mi jako ostatní, svým způsobem úchvatný, tj. překypující různýma blýskavýma a barevnýma věcma – k zakoupení :) On něco povídá, já se tvářím jako neperspektivní zákazník, on ještě říká – to si za chvíli připomenu –, ať se v klidu podívám, kupovat nic nemusím, oni na nikoho netlačí. Jdeme do místnosti s oblečením, tak si říkám, aspoň ten průzkum trhu tu můžu začít, a říkám, že hledám to, co mám na sobě. Koukají se, nachází v tomto střihu kaftan bílý a černý, zkouším, je pěkný, ne tak jako ten co mam na sobě, a evidentně taky ne z tak kvalitního materiálu, jinak sedí. Ptám se na cenu, zkoumám trh, přeci. Nejdřív se ptá na cenu toho, co mám na sobě. Nezareaguju dost rychle a naivně říkám pravdu – 300. On že tenhle je lepší a bude jen za 260. Nehodlám smlouvat, protože nehodlám nic kupovat, říkám mu to, zdvihám baťoh, což jemu rozpumpuje dech a zrychlí mluvu. Vyměňujeme si pár vět, dostává ze mě, že hledám něco tak za 100. On samozřejmě furt mluví o ceně přes 200, což je úplně mimo, ale jemu to nečiní problém tvářit se, že jsme na cestě ke kompromisu. To se prostě těžko popisuje. Já že nic nechci, jen jsem se koukal, a že jdu. A on, ať mu ale teda řeknu, za kolik bych to koupil, jednu konečnou cenu. Bleskne mi hlavou, 100 asi nebude moc (jinými slovy, podléhám nátlaku), řeknu 100, konečná cena. Jenže konečnou cenu on ze mě nakonec vytáhne ještě 3×, slevím na 120 (už mi to nepřijde takový rozdíl), on bez velkých muk sráží z těch svých 200 něco. Pak říká, že co teda 140? Už mi to opět nepřijde takový rozdíl a podléhám, říkám, že to by asi šlo, on že teda 150 a plácnem si – už v takovém duchu „je hotovo“ –, jaksi nenacházím schopnost se bránit a plácneme si. Cítím se teda blbě, protože mi je jasný, že jsem to tu projel. Chlápek z baráku to jde balit, chlápek, co mě sem dotáhl, ještě říká, ať mu pak dám 10 dirhamů za to, že mě sem dovedl. Říkám, že to mu přece platí tady v baráku a poprvé pak slyším písničku „uděláš pro mě něco dobrého, mám děti, bla bla, Alláh ti to vrátí“. Pro něj písnička, ale opět podléhám a dávám mu je (říká – potom, aby to ten z baráku neviděl). Odcházím, vracím se na hotel, a cítím se, že jsem se to dnes prokaučoval jako turista klasickýho ražení. Není to moc dobrý pocit, ale říkám si, něco si odnáším, holt už mám po nákupech, no tak ale aspoň na vlastní kůži znám, co to je a jak může fungovat obchodničení, s kterým se na Západě člověk nesetká…

Na hotelu se vysprchuju, nastává večer, jdu se podívat na náměstí Džema el-Fna, vyjdu na hlavní tepnu, po níž musím ujít jen 20 metrů a jsem tam. Tepna je to živoucí, hlava na hlavě, taková brněnská hlavní pěší magistrála Masarykova je proti ní tepna člověka v komatu. Popis Džemy taky příště, v závěru dne si ještě dávám jídlo, za 10 minut se ozývají střeva, beztak se vracím na hotel, tak přidám do kroku, záchod stíhám tak tak. Beru si pro jistotu polovinu prášku Imodia, učím se chvilku arabskou abecedu, píšu větší čas těchto dvou příspěvků a jdu spát.

Příště už budu psát určitě ne-tak-rozpravně :)

Omluvte zhoršenou kvalitu záznamu, korekturou se nezdržuju.