Míla & Míra (milamira.cz) - dvojjediný blog

Přiblížím vám své první dny v Turecku. Nebyly totiž úplně nezajímavé. Hmm… během pětiměsíčního pobytu ve Španělsku jsem chuť do psaní cestopisu nedostal. Že by tam byla nuda? To ne, ale rozdíl v životě tamní a naší společnosti není zas tak velký. V Turecku je větší, ale zase na druhou stranu se domnívám, že valná většina lidí (včetně mě než jsem to viděl) si tento rozdíl představuje ještě o poznání větší, než ve skutečnosti je.

Do Ankary jsem letěl přes Londýn, strávil jsem tam jednu noc v baťůžkářském hostelu. Z letadla jsem na britskou půdu vykročil už docela navečer a po příjezdu do hostelu mi na výlet do města (kde jsem předtím nebyl) zbývalo jen pár hodin. Jenže nakonec to nebyla žádná sláva. Popadla mě totiž slabá chvilka, venku byla tma a zima, nepříliš živo (a tento dojem byl v důsledku kontrastu reality s velkoměstem spojenými očekáváními dost silný), byl jsem sám, milá mi chyběla, nakonec chyběl mi i pobyt v matičce zemi, kterého jsem se začal v těch dvou týdnech doma bažit, ale nenabažil… prostě jsem to brzy zabalil, viděl jsem jen palác a Trafalgarské náměstí.

O něco lepší to pak bylo k ránu, kdy jsem si na hodinku vyrazil do Hyde Parku, ten byl dosti strohý, pod zapšklou oblohou, ale genius loci tu byl cítit. Brzy už jsem letěl zase zpátky do střední Evropy a pak dál až do Istanbulu, kde jsem jen přesedlal zadek na sedadlo jiného letadla a doletěl do Ankary. Bylo jedenáct večer a já volal na číslo člověka, kterého jsem předtím kontaktoval přes CouchSurfing – webem určeným k seznamování cestovatelů, s nímž jsem už jednou moc dobře pořídil v Maroku. Ale ani na několikrát jsem se nemohl dovolat. Moc mi to nevadilo, lepší než ankarské letiště by si bezdomovec mého typu těžko mohl vysnít. Moderní, prázdné, hlídané, s pohodlnými sedačkami a kavárnou s wifi. Ještě před ulehnutím jsem chtěl nějakou dobu číst materiály k diplomce na noťasu, neměl jsem už ale baterku, tak jsem se usadil do (na znamení přátelství: tureckého) sedu v předsálí prázdné modlitební místnosti, kde jsem vyčíhal zásuvku. Pár zaměstnanců letiště, co mě tu zahlédlo, si mě dále vůbec nevšímalo.

První celý den v Ankaře

Ráno jsem usedl do kavárny a hodinu vyřizoval zprávy na CouchSurfingu. Napsal jsem hodně lidem a dostal hodně milých odpovědí. Vybral jsem si jednu holčinu a napsal jí, že bych tuto noc u ní rád pobyl. V průběhu dne mi odpověděla, domluvili jsme si sraz v centru. Já během dne s mapou a krosnou viděl kousek města, koupil tureckou simku a zase vyhledal internet, abych dál házel sítě kvůli ubytování na delší čas (nechal jsem to na pozdější než poslední chvíli). Aybuke přišla s kamarádkou. Šli jsme do bytu, který ji koupili rodiče, žijící daleko na západě (řekla Aybuke se zřejmou úlevou v obličeji:) Povečeřeli jsme, já byl předtím vyslán do supermarketu a už po několikáté si ověřil, že Turecko je na tom cenově s ČR v podstatě stejně, nájem tu mají nižší, ale celou řadu běžných komodit naopak dražší. Nebyl jsem tu ve velkém supermarketu, ale v těch menších je spousta věcí dražší než ve Španělsku.

Dalšího dne jsem dál poznával Ankaru. První dojmy jsem nasál již při hodinové okružní cestě z letiště na letiště – prvně jsem totiž netrefil zastávku v centru a najednou už jsme zas pádili víceproudovkou územím nikoho zpátky. Město má skoro 4 milióny obyvatel. Tvarují ho 2 zásadní prvky: spousta velkých nezastavěných nebo málo zastavěných ploch v nejrůznějších částech města (ale ne v širším centru) a spousta velkých a vysokých budov, skoro mrakodrapů (naopak spíše v centru). První den mě napadlo, že tady neslyšeli o urban planning. Druhý den jsem v průvodci četl, že Táta Turek konzultoval evropské architekty. Intimitu, kterou člověku dopřeje historické centrum většiny větších evropských měst, jsem tu jaksi nepocítil. (Když jsme u slova jaksi, taxíky mají na střechách napsáno „taksi“. Veřejná doprava je tu vůbec zajímavá: živelnější a různorodější, silnice tu brázdí velké autobusy včetně oldschool Ikarusů, autobusy menší, větší minibusy, menší minibusy. ) Zároveň se tu nachází dost velkých roztodivných objektů: příkladem šedivé funkcionalistické obdélníky (to jsou třeba budovy univerzit) nebo ošklivé nadchody přes víceproudové silnice. Dýchne tu tak na vás duch socialistické minulosti naší země, ale není to srovnatelné, protože tady k tomu mnohokrát probleskne luxus v podobě drahých obchodů, aut nebo těch skoro-mrakodrapů.

Už z nového domova

Místnost k měsíčnímu pronájmu jsem našel hned druhý den (zase přes CouchSurfing, prostě CS rulez), bydlím ve svažující se čtvrti nižších činžáků, ale hned ob barák je vysoký hotel Prestige a o dalších 20 metrů dál prázdně vypadající a prý vskutku prázdný půl-mrakodrap s nápisem World Trade Center Ankara. A ulice se jmenuje J. F. Kennedy.

Spolubydlící by mohl v seriálu Lost dublovat toho Iráčana, protože vypadá dosti podobně. Dělá výzkumníka v laboratoři a studuje druhé magisterské studium (biotechnologii, už má biochemii). Kvasí doma víno (dobrý!) a má v plánu jít na PhD do Evropy. Obvykle prý vídá několik přítelkyň současně (děvčata jsou tu mimochodem mimořádně hezká), je otevřený, nápomocný a sympaťák, s ním a jeho dvou francouzskými známými jsem byl jeden večer na španělské a (vskutku) klidné párty pracovníků na španělské ambasádě. Předtím v hospodě kde pivo stálo 60 korun. Také jsem tu druhý den večer s Aybuke na pravidelném setkání CouchSurferů zpíval karaoke (kousky od Blues Brothers a Elvise ).

Teď už mě ale čekají jen dny plné psaní diplomky, od rána do noci, s jednou vycházkou na kuřecí sendvič, do školy vcelku nemusím a ani jezdit nebudu, kdo by se těch 17 kilometrů do kampusu vláčel…

Nedostal jsem se k tomu, proč to tu není zas tak odlišné. Příště. Jo a blokují tu YouTube, ale spolubydlící mi poslal odkaz na stránku, přes níž to jde obejít.