Jak blít a srát najednou
Včera (už je to tenkrát) jsem snědl balíček čipsů a byl (vůbec poprvé) konfrontován s touto nemilou životní situací: čipsy mi udělaly z žaludku experimentální kastrol školní kuchařky, což se projevilo jednak explozivním průjmem a také střelhbitou blitkou.
Měl bych předeslat, že průjmové obtíže mívám poměrně často, či spíše jsem míval, když jsem měl čas pít hodně piv. Samotný okamžik vysrání byl však vždy jednoznačně osvobozující zážitek. V podstatě totéž můžu říct o zvracení, kterého – pokud vím – jsem si taky užil nad poměry, a které mi taky nikdy nebylo vyloženě nemilé.
Ty čipsy jsem si koupil ve Strážnici, kam jsem jel se zájezdem do skanzenu jako průvodce. Celý den jsem nic nejedl a skoro nepil, a tak když jsem měl někdy po poledni chvilku, zaběhl jsem do přilehlé restaurace, doufaje v bagetu. Měli jen čipsy. Když jsem je cestou zpátky dojedl, stačil jsem si před zmačkáním pytlíku povšimnout, že se jedná o místní výrobek. Po dvou hodinách ve skanzenu, plných řečí o místních a tradičních výrobcích, mi to přišlo jako paní náhodou připravenej dobrej vtípek. Ale ouha – musely (ty posraný, teda spíš srací čipsy) bejt prošlý.
Uběhla asi hodina a půl, sedím v tramvaji v Brně, mířím do centra, první v plánu mám oběd v menze. Začínám pociťovat první příznaky leteckého dnu. Další zastávka. Už vím, že to nebude jen tak. Další zastávka. Vzhledem k tomu, že se ve vlastních fyziologických příznacích blití a sraní dobře vyznám, už vím, že je zle. Další zastávka. Je mi zle. Další zastávka. „Ty vole, už jen jedna, to snad vydržim, na hajzl v Menze to mám tři minuty.“
Vydržel jsem. Sedím na hajzlu a pouštím první várky. Ovšem úlevné „ach“ střídá zaskočené „och“. Nevídáno, je mi čím dál víc zle. Mám návaly, kdy mě žaludek bolí jak prase. V rámci buddhistických triků zkouším zkoumat bolest pohledem zvenčí. Přijde mi, jako kdybych měl v žaludku mísu, velikou jako pěst, plnou červotočů. Postupně pozoruju, že po návalu se vždycky spustí várka. Jako kdyby se z mísy vždycky vyrojila skupinka červotočů, začnou mě žrát a bolí to svinsky až do doby, kdy je žaludeční šťávy pohltí a vyvrhnou (ven a vy víte čím).
Mám ale zásadní problém, návaly jsou čím dál bolestnější. Ve chvíli, kdy myšlenkama brousím čím dál častěji do středověku a přemýšlím nad tehdejší lidskou vynalézavostí (vzpomínám na výdobytky jako skřipec, železná panna atd.), ozve se z žaludku dobře známý povel: „Jde se blejt!“ A ty vole, rychle krotím paniku a zabývám se zásadní otázkou: jak to udělat? Po chvíli zjišťuju, že nebude nejhůř a blití následovalo asi 10 sekund po sraní. A zde přicházejí moje rady, které jsem vymyslel v oněch vteřinách.
První, na co jsem se soustředil, bylo jak se neuhovnit. Tj. nebyl část utřít si pořádně zadek a hned jsem si představil, jak se otáčím k záchodu, ze zadku mi kapou fekálie na kalhoty, což ze mě rázem dělá psance v cizím městě (jsem v Brně kvůli práci, ve čtvrtek jedu do Prahy a až v sobotu domů k šatníku). Takže jsem si rychle naroloval toaleťák a promptně provedl alespoň základní očistu zadku. Druhá věc, o které jsem nepochyboval, že jí musím stihnout, se také zadařila, včas jsem spláchnul a podařilo se mi tak odvrátit situaci, kdy bych blil do hajzlu plného vlastních hoven, tedy moment, který by mě – tuším – v životě změnil k nepoznání (probleskla mi hlavou vize, jak obcházím brněnské veřejné hajzly, díky denním přísunům jídla ovládám sektu nejhnusnějších bezdomáčů, která se vykoupí před příchodem apokalypsy v jediném dni, kdy posere všechny nejdůležitější pražské památky a poté spáchá sebevraždu skokem ze staroměstské radnice [a posmrtně naposledy povolí svěrače]; bylo mi opravdu velmi zle).
Sumasumárům, až budete muset srát a blít takřka současně, nezapomeňte si v rychlosti aspoň trochu otřít zadek a proboha spláchnout.
Závěrem: proč píšu tenhle dementní, důvěrně fekální příspěvek? Po té hodině na špinavém záchodě v Menze (kdy jsem mimoj. snil o záchodech na fakultě, krásných, nových, voňavých, vzdálených 30 vteřin běhu pro muže v plné síle a nekonečná léta pro mě) jsem se odhodlal vyrazit na autobus a dojet na privát, kde teď přespávám. Byl to risk, bylo mi pořád blbě, i když už ne tolik… každopádně cesta mi utekla rychle, protože jsem myslel na to, jak svůj zážitek popíšu tady na blogu. (Článek tedy vznikl z terapeutických příčin.) Dojel jsem do Komína, sednul na záchod a začal srát po následující dvě hodiny vodu.
4. 12. 2007 v 21.44
Super!!! Ne,že bych byla škodolibá:-) ,ale nic mě v poslední době tak nepobavilo !!…:-):-)
5. 12. 2007 v 0.50
Jo! Bez připomínek učebnicovej příklad literárního líčení. Až na to že jsem tě měl před očima celou dlouhou večeři.
6. 12. 2007 v 7.47
A ja to cet pred snidani. A taky koukam na to jak dlouhej clanek, v podstate o hovne, se da taky napsat:)
6. 12. 2007 v 12.54
Ať Pepa poví, jak jde blít do záchodu na němž zrovna sedíte takovým tím prostorem mezi stehny.
19. 12. 2007 v 18.54
Heh, prijemnes prekvapil, jak si z tech sracek vydoloval hutnej clanek.
20. 12. 2007 v 23.13
“Jedeš v tom se mnou, jedu v tom taky, vždyť všichni jsme takový malý sráči”…no to je taková jedna písnička od mé oblíbené kapely, kterou tvoří oduševnělé dámy kolem 45 let. Je to tak i já mám takovou zkušenost, tobě už jsem to Ó-perko vylíčila, ale podělím se o tip i s tvými přáteli: Bylo mi tenkrát moc špatně, myslela jsem, že umírám, a tak jsem si napustila vanu, aby ty smrtelné křeče povolily… a zabralo to - s nimi se povolovaly i svěrače a záklopka v jícnu a už to vypadalo, že obsah střev bude horemdolem vyvržen do té voňavé bublinkové lázně, ale já hbytě hmátla pod umyvadlo pro dva kýble, na jeden jsem se posadila (je to poněkud vratké, kýbl se chce vznášet -přidržujte rukou) a druhý kýbl jsem držela před ústy. Přátelé doporučuji!
22. 12. 2007 v 18.48
Díky Kubo za připomenutí temnějších časů mého života :-)
Nevím kdy to bylo, nevím kde to bylo, nevím kolik jsem toho vypil. Vím jen, že jsem začínal. A jako nezkušený “blič” jsem si sednul na mísu jako bych chtěl konat velkou potřebu. Nikdy potom jsem to už neudělal. S urputně zakotvenou informací v mozku nenazvracet na podlahu, jsem si tiše cedil vlastní zvratky mezi stehny. Dodnes nevím, jestli jsem se tehdá i vysral.
Znáte ten několika minutový okamžik, když hooodně pod parou ulehnete do postele a čekáte, jestli přijde tvrdý opilecký spánek po němž následuje kocovina anebo kolemzeměveletoč po němž bezprostředně následuje úprk na hajzl a zvracení? Jednou se mi přihodila varianta druhá a já vletěl do koupelny (je tu i toaleta:-), třísknul do vypínače (budiž světlo) a vrhnul šavli (a že je umím:-). Nedokážete si představit ten pocit zděšení a hrůzy, když vidíte letět svou šavli na zaklopenou záchodovou místu. A když k tomu přidáte bílé kachlíčky a zhruba 6m3 vznikne Vám 2,5 hodiny trvající úklid, kterímu vévodí kartáček na zuby:-)
A víte co dokáže jablko? No jasně Eva a Adam a Ráj… Jablko Vám může téměř zlámat páteř! Obzvláště, když ho sníte ve 4 hodiny po půlnoci na svatební párty. Nikdy více, raději si vsugeruji alergii na jablka:-)
Pokud se někomu zdálo nahlédnutí mého života odporné a nechutné, může být rád, že u toho nebyl. Těm, kteří u toho byli, bych chtěl poděkovat, že jsou stále moji blízcí :-)
12. 01. 2008 v 22.12
Tak já taky, i když moc nezvracim, mám něco v rukávu. Seděla jsem s kamarádama v knajpě, kde obsluhoval moc hezkej dredatej chlapík. Bohužel byl nějakej pomalejší, teda hlavu měl rychlou dost, ale pomalu chodil. Tak se nám zdálo inteligentní, předzásobit se na stůl panákama a když bude někdo čekat na pivo, tak bude mezi tim kopat ty panáky. Byl to příjemňounkej a dlouhej večer. Cestu na záchod jsem měla dokonale zvládnutou. Bylo to jen pár dlouhejch kroků, jedna zatáčka a plynule zaujmout postoj (ale nesedat) a čůrat… Hlavně rychle aby mi neutekla nějaká zlomová událost a taky chodim vždycky na poslední chvíli. Za ten večer jsem byla na malej už asi desetkrát a po jedenáctý se to stalo, někdo sklopil poklop od záchodu a já si pochcala záda. Dál bych to nerozváděla, jen snad, že toho dredatýho jsem neuhnala.
24. 01. 2008 v 17.46
Teda lidi, koukám že se musím ještě hodně učit. Já jsem zas na svoje 25 pila a pila až jsem usnula na stole a na ten stůl i vysypala pěknou hromádku. Přítel byl pohotovej :-) hromátku smetl pod stůl, vzal mě do náruče a odnesl do postele a jak mě nesl, tak jsem mu říkala, hlavně ať mě nevidí Péťa blejt (Péťa je on). Celou noc jsem blila do ručníků, který mi vyměňoval u pusy a druhej den jsem myslela že umřu jakou jsem měla kocovinu :-)
15. 02. 2008 v 1.32
Ahoj Míšo, Péti se drž, zdá se, že je to tolerantní chlapík do nepohody:-). Přidám jěště jednu od podlahy, tedy spíše z postele: pokoj na koleji, postel, ranní kocovina, hučák v hlavě a jakoby z dálky hlas: “Vy ste nechutný prasata.” Procitnu a první vjem byl ten, že mám nějakej bordel na obličeji. Podrbu se, rozhlídnu se a vidím naprosto (disgasting) výraz spolužačky. Ha, něco není v pořádku (co by taky mělo bejt po 2 litrech vína a Něco rumu za 4 hodiny), procitnu jěště více a hup - nablito na ksichtu i těle ba i do postele.
8. 10. 2008 v 14.45
Po přečtení tohoto článku a reakcí na něj jsem se také rozhodla přispět troškou svých hoven do mlýna. Stalo se to asi před rokem a půl, ale bylo to tak silné, že pocity z onoho zážitku se mi vybavují, jako by to bylo včera. Příčinou mého martýria byl boršč, který jsem snědla k obědu v restauraci “Pod Špilasem” - nebo tak nějak-, v zařízení, kde už mě nikdo nikdy neuvidí. Takže jsem do sebe narychlo naházela celý talíř a letěla jsem na fakultu. Již při dosedání do školní lavice jsem začala pozorovat divné břišní pochody doprovázené mohutnými zvuky typickými pro chvíle, kdy uvnitř rozhodně není něco v pořádku. Ze semináře jsem musela prchnout chvilku po začátku, pro věci jsem se vrátila po hodině. Na záchodě se odehrála brutální a nekonečná scéna, z níž ostatní naštěstí vnímali pouze zvukovou kulisu - bombing, rachot jak sviňa a zřejmě i nelibý zápach. Ale i kdyby stál v tu chvíli za dveřmi sám děkan, bylo by mi to úplně u pr…
Bylo mi jasné, že tohle nebude jen přeháňka. Při trůnění jsem si alespoň promyslela plán se strategickými záchytnými body, protože jsem se musela dostat na privát a odsud hurá pěkně dom = 4 až 5 hodinek ve vláčku s vyvoněným hajzlíkem.
Propocená jsem tedy přeběhla se staženým zadkem přes ulici – do další budovy fakulty, kde následovalo něco podobného, akorát už jsem byla tak vyčerpaná, že jsem k dozvukům připojila ještě občasné hekání. Pak následovala jedna nejmenovaná (radši) kavárna, dále toalety na Lékařské fakultě a pak už šupky hupky pěkně s půlkami u sebe honem na privát, kde jsem se nefutrovala živočišným uhlím. Trochu to zabralo, nicméně ve vlaku jsem si bohužel také zažila svoje. Když si k tomu domyslím ještě fakt, že jsem jela na pohřeb, moc veselá historka to nejni. Chtěla jsem tím jen naznačit, že v tom někdy prostě jedem všichni.
Závěrem bych se také ráda vyjádřila k podstatě Mírova článku: Tákže to blití a sraní(většinou se jedná o pořádnou sračku) zároveň je pěknej wopruz a někdy i woplesk – znám z vlastní zkušenosti, i když mé vzpomínky na tyto chvíle jsou střípkovité, mnohdy mlhavé. Nevím, proč zrovna mě vždycky někdo nasype něco do pití…..
5. 08. 2009 v 22.24
Teď je to úsměvný, ale věřte, že tenkrát mi do smíchu fakt nebylo:D Byl to jeden z prvních měsíců na vysoké škole, s kamarády jsme samozřejmě každý týden na pokoji oslavovali a ráno hurá na přednášky. Jenže stalo se, že mi to prostě nějak nesedlo, což jsem se ale dozvěděl až po probuzení - břicho jako kamen, po zádech mi běhal mráz, ale říkám si: “no, za chvíli to přejde, snad to nějak přežiju”. Takže pro jistotu bez snídaně jsem vyrazil do školy. V učebně už se situace poněkud zhoršila z “přečkat” na “přežít”, protože křeče který jsem měl, mi v tu chvíli připadaly smrtelný. “Co se dá dělat, musím na ty hnusný hajzly vedle, jinam to nestihnu”, problesklo mi hlavou. Není horšího pocitu, než když polostojíte/polosedíte na hnusnym prkýnku, čelo orosený potem, v břiše ostnatej drát a dveře musíte pořád držet, protože nemají zámek a v místnosti záchodů je pořád spousta lidí (z odhadu hlasů tak pět nepřetržitě:). Nakonec přišlo vysvobození v podobě megasračky a tomu odpovídajících zvuků. Ale jak píše Jana: kdyby stál v tu chvíli za dveřmi sám děkan, bylo by mi to úplně u pr…
7. 06. 2011 v 2.42
Hej, tak to jste nejake mejdla, to vam povim. To ja jsem se jednou prezral u vietnamcu a cestou jsem si dal jeste pekne energeticky napoj. Samozrejme dostanu krec v brisi az kdyz jsem nejdale od jakyho koliv hygeinickeho zarizeni. Co se da delat, sevrel jsem pulky jak jsem mohl a sel. Zmatene jsem vyhlizel nejakou restauraci nebo tak neco, ale ono stale nic(nebo jsem mel takovy stres, ze jsem nemohl davat pozor). Co se delo dal? No zadny happy end se nekonal, to vam teda povim. Zakopl jsem nahodou o vycnivajici kus chodniku, v tom se mi povolily sverace a vsechno moje bohatstvi vystriklo ven. Jelikoz jsem mel kratasy, lidi hned poznali, co to je za hned pruh na noze. Bezel jsem se schovat za nejblizsi krovi, co jsem videl, ale ten hrozny puch uz stejne stihnul cestou ohromit par lidi. Tak ze jsem za krovim v parku sundal pekne trencle cele nacakle cerstvym vyplodem a kratasy. Stojim tam utiram z nohy cokoladu, venku visi pekne muj zvrklej chobot, a nejaky maly debil, co sel okolo, dostal napad mne natocit, jen tak ze srandy. No tak co, sranda musi bejt, vybehl jsem na nej, v ruce jsem mel ty podelane trencle a hodil jsem mu to pekne na ten jeho mobil(A co jsem mel delat? zavrtet prirozenim pred kamerou? Lidi v soku, decko rve, ja stojim polunahy, neco se mi jeste stejka po noze, a malej bonus auto s mestkou policii vyjizdi ze zatacky. Takze me tam zbalili fizlove a ten maly parchant cely v srackach utekl, zrejme domu. Nejdrive si myslili, ze jsem bezdak nebo fetak, nebo tak neco. Ale pak, kdyz uz jsem se umyl u nich na stanici a pucil od nich kalhoty 50 let stare, tak se rozhodli, ze me dal uz trapit nebudou a ani pokutu me nedali, takove hodne lidi to jsou. Stastny ze to mam zasebou a s kopou novych peknych zazitku jsem se sebral a jel jsem domu. Takze lidi, budte radi ze jste dopadli, jak jste dopadli, vzdycky muze bejt hur.
Jo a jeste jsem malem zapomel, jak jsem tak behal polunahy a pak jsem jel v policejnim aute na stanici, tak jsem se docela zvykl na to, ze nemam kalhoty a ono to proste visi a nikomu to nevadi. Nevim jak dlouho jsme jeli, ale proste najednou auto se zastavilo a oni zacali vystupovat, ja jsem mladej, takze jsem o volne chvilce, kdyz jsem zahledl pohlednou divku z okna, tak jsem proste nejak nemohl zastavit hormony, a v hlave jsem ji videl nahou, a v tom ten ty policisti otevrel dvere auta, i ja tam sedim se s vim ptakem vzhuru, pry cekali, ze jsem na sebe neco hodil, ale proste nemel jsem co. Ta policistka neco vykrikla(blba, jako kdyby nikdy nevidela, s prominutim, curaka) a ten druhy se zacal, vztekat, ze pry je na to paragraf a ze at na sebe neco honem hodim. Vtip je v tom, ze jsem nemel co, tak jsem proste natahl triko a rychle me zatlacili na hajzly. Pak uz bylo vsechno v pohode, a vsechno nejhorsi jsem mel zasebou. Takze chlapy si dejte majzla na sveho kanona, holt si clovek zvykne ze ho ma venku.
12. 06. 2011 v 20.05
Tak já taky jeden přidám: stalo se naštěstí již před pár lety, že jsme s manželem povečeřeli v nejmenované pizzerii a manžel se rozhodl, že po si po jídle dáme hezkou procházku, zajdeme pro auto, které jsme tehdy garážovali několik stanic tramvají od pizzerie i od domova a já budu řídit cestou domů, protože si manžel chtěl dát dobré víno. Se vším jsem souhlasila, jen s tou procházkou moc ne, protože jsem si dala těstoviny se smetanovou omáčkou, která mi moc chutná, ovšem někdy na mne účinkuje poněkud neblaze a to zejména v kombinaci smetana+pohyb. Manžel mé obavy odmávl, já jsem ho upozornila, že riziko jde na jeho triko, i vyrazili jsme. Byli jsme asi v půli cesty (městem mezi domy), když jsem začala pociťovat, že pohroma se blíží. Ale držela jsem se až těsně ke garážím, kde jsem jen vyhrkla: “Ale už fakt musím!” a zalomila jsem to do zarostlého příkopu jednou stranou chráněného zdí zašlého, neudržovaného teskobaráku. Co mám říct… chyběly mi tak dvě vteřiny, možná jedna a půl, na rozepnutí zlořečeného pásku, a nemusela bych tu teď nic psát, protože podobných náhlých příhod mám v zásobě nepřeberně. A protože když už se něco po…, nikdy samo, k mé hrůze se po chvilce rozjímání, co teď, nade mnou otevřelo okno teskobaráku, který jsem pokládala za opuštěný a jeho obyvatel se rozložil do okna vychutnat si cigaretku. Okna byla naštěstí zamřížovaná, takže dotyčná osoba se nemohla vyklonit a spatřit mne v dokonale dehonestující pozici, ale kdyby se trochu víc přitiskla… takže já jsem dřepěla bez hnutí, aby ani lístek nezašelestil, osoba kouřila a plivala, dokud nedokouřila a nezavřela okno. Teprve pak jsem se odvážila hnout, dvěma posledními kapesníčky se očistila z nejhoršího, zula se, stáhla kalhoty a prádlo včetně ponožek (a snažila se nezmazat při tom manévru ještě víc), nacpala je do igelitky a hrdě odkráčela do auta, ve kterém už dobu čekal manžel. Usedla jsem za volant, podotkla k manželovi, že auto bude (uvnitř) mýt on (nezaprotestoval slovem) a jeli jsme. Naštěstí jsme našli pak místo těsně před domem a ani jsme nepotkali žádného souseda, tak jsem aspoň byla ušetřena nakonec ještě zkoumavých pohledů, proč že chodím po Praze jen v delším tričku a bosa. :-)
2. 09. 2011 v 16.14
Zdánlivě to není problém, stačí stisknout páčku nebo zatáhnout za šňůrku, jenže nejsou zde jenom lidské sračky v na záchodě, které zde splachujeme, když se z podoby konečně vysereme. Možná si to neuvědomujete, ale po celý náš život v této kulturní civilizaci se musíme brodit v nejrůznějších sračkách a nemůžeme tyto sračky spláchnout do hajzlu, abychom od nich zde měli pokoj.
V přírodě se sračkami není žádný problém a příroda si umí se sračkami optimálně poradit a promění je v hnojivo pro rostliny, je sice pravdou že příroda je zde od počátku stvoření života což je nekonečně dlouho, oproti tomu jak krátkou dobu je zde naše ubohá kulturní civilizace která se rozhodla, že se na přírodu vysere a bude si žít podle svého. Problémem civilizace je to že není živá na rozdíl od přírody, vše zde má pevné jisté místo a změnit zde cokoli to je obtížné a mnohdy i nemožné.
Kdysi velmi dávno vznikl velmi zajímavý výrok,, nechte mrtvé, ať pohřbí mrtvé”, zdánlivě jde o nesmysl, copak mrtvý člověk, může pohřbít mrtvého člověka? Samozřejmě že tělesně mrtvý člověk, nemůže pohřbít tělesně mrtvého člověka, ale pokud je člověk duševně mrtvý, může on pohřbít tělesně mrtvého člověka. Mnozí namítnou, že pokud by byl člověk duševně mrtvý, byl by logicky i tělesně mrtvý, protože tělo nemůže existovat bez živé duše, to je pravda ale mnohá duše je sice natolik živá, že dokáže zajistit tělu jeho funkci, ale už není natolik živá, aby dokázala zajistit tělu i plnohodnotný šťastný život.
Příčinou zde je to, že se tato duše narodila do světa, kde je mnoho sraček které nikdo nespláchnul do hajzlu, nejde zde o sračky z lidského těla, ale jde zde o civilizační sračky které ničí lidskou duši. Nejspíše jste dosud neslyšeli o tom, co jsou to civilizační sračky, které nám způsobují mnoho problémů a neumíme je spláchnout správně do hajzlu. Civilizační sračky to jsou naše civilizační myšlenky, které se snažíme násilně realizovat, jde zde o nejrůznější naše civilizační a kulturní ideály ze kterých vznikají civilizační a kulturní normy podle kterých myslíme a žijeme.
http://www.youtube.com/user/PragueCzechRepublic
Nejvíce civilizačních sraček zde produkují mocné a bohaté autority, které většinou mohou i rozhodovat o nás bez nás. Občas se setkávám osobně nebo neosobně s mocnými autoritami a jsem vystaven těmto ubohým civilizačním sračkám, které nemohu okamžitě spláchnout do hajzlu, aby zde dlouho nesmrděli. Je možné s tímto problémem něco vůbec učinit, nebo zde jde o neřešitelný problém a musíme se smířit s tím, že po celý život budeme muset žít v těchto civilizačních sračkách?
Jediné, co můžete, s tímto probléme učinit, je opakovat si často a rádi tuto jednoduchou myšlenku. Díky Bohu se smát všemu mohu, tak to je že mi vše k smíchu je. Pokud se změní vaše myšlení je zde možnost že si uvědomíte to že je třeba všechny tyto civilizační sračky třeba spláchnout do hajzlu a čím více lidí bude chtít tyto civilizační sračky spláchnout do hajzlu tím rychleji dojde i k tomu že časem konečně i dojde k tomu, že se civilizační sračky spláchnou do hajzlu a už nebudou muset mrtví, pohřbívat mrtvé.