Jak blít a srát najednou
Včera (už je to tenkrát) jsem snědl balíček čipsů a byl (vůbec poprvé) konfrontován s touto nemilou životní situací: čipsy mi udělaly z žaludku experimentální kastrol školní kuchařky, což se projevilo jednak explozivním průjmem a také střelhbitou blitkou.
Měl bych předeslat, že průjmové obtíže mívám poměrně často, či spíše jsem míval, když jsem měl čas pít hodně piv. Samotný okamžik vysrání byl však vždy jednoznačně osvobozující zážitek. V podstatě totéž můžu říct o zvracení, kterého – pokud vím – jsem si taky užil nad poměry, a které mi taky nikdy nebylo vyloženě nemilé.
Ty čipsy jsem si koupil ve Strážnici, kam jsem jel se zájezdem do skanzenu jako průvodce. Celý den jsem nic nejedl a skoro nepil, a tak když jsem měl někdy po poledni chvilku, zaběhl jsem do přilehlé restaurace, doufaje v bagetu. Měli jen čipsy. Když jsem je cestou zpátky dojedl, stačil jsem si před zmačkáním pytlíku povšimnout, že se jedná o místní výrobek. Po dvou hodinách ve skanzenu, plných řečí o místních a tradičních výrobcích, mi to přišlo jako paní náhodou připravenej dobrej vtípek. Ale ouha – musely (ty posraný, teda spíš srací čipsy) bejt prošlý.
Uběhla asi hodina a půl, sedím v tramvaji v Brně, mířím do centra, první v plánu mám oběd v menze. Začínám pociťovat první příznaky leteckého dnu. Další zastávka. Už vím, že to nebude jen tak. Další zastávka. Vzhledem k tomu, že se ve vlastních fyziologických příznacích blití a sraní dobře vyznám, už vím, že je zle. Další zastávka. Je mi zle. Další zastávka. „Ty vole, už jen jedna, to snad vydržim, na hajzl v Menze to mám tři minuty.“
Vydržel jsem. Sedím na hajzlu a pouštím první várky. Ovšem úlevné „ach“ střídá zaskočené „och“. Nevídáno, je mi čím dál víc zle. Mám návaly, kdy mě žaludek bolí jak prase. V rámci buddhistických triků zkouším zkoumat bolest pohledem zvenčí. Přijde mi, jako kdybych měl v žaludku mísu, velikou jako pěst, plnou červotočů. Postupně pozoruju, že po návalu se vždycky spustí várka. Jako kdyby se z mísy vždycky vyrojila skupinka červotočů, začnou mě žrát a bolí to svinsky až do doby, kdy je žaludeční šťávy pohltí a vyvrhnou (ven a vy víte čím).
Mám ale zásadní problém, návaly jsou čím dál bolestnější. Ve chvíli, kdy myšlenkama brousím čím dál častěji do středověku a přemýšlím nad tehdejší lidskou vynalézavostí (vzpomínám na výdobytky jako skřipec, železná panna atd.), ozve se z žaludku dobře známý povel: „Jde se blejt!“ A ty vole, rychle krotím paniku a zabývám se zásadní otázkou: jak to udělat? Po chvíli zjišťuju, že nebude nejhůř a blití následovalo asi 10 sekund po sraní. A zde přicházejí moje rady, které jsem vymyslel v oněch vteřinách.
První, na co jsem se soustředil, bylo jak se neuhovnit. Tj. nebyl část utřít si pořádně zadek a hned jsem si představil, jak se otáčím k záchodu, ze zadku mi kapou fekálie na kalhoty, což ze mě rázem dělá psance v cizím městě (jsem v Brně kvůli práci, ve čtvrtek jedu do Prahy a až v sobotu domů k šatníku). Takže jsem si rychle naroloval toaleťák a promptně provedl alespoň základní očistu zadku. Druhá věc, o které jsem nepochyboval, že jí musím stihnout, se také zadařila, včas jsem spláchnul a podařilo se mi tak odvrátit situaci, kdy bych blil do hajzlu plného vlastních hoven, tedy moment, který by mě – tuším – v životě změnil k nepoznání (probleskla mi hlavou vize, jak obcházím brněnské veřejné hajzly, díky denním přísunům jídla ovládám sektu nejhnusnějších bezdomáčů, která se vykoupí před příchodem apokalypsy v jediném dni, kdy posere všechny nejdůležitější pražské památky a poté spáchá sebevraždu skokem ze staroměstské radnice [a posmrtně naposledy povolí svěrače]; bylo mi opravdu velmi zle).
Sumasumárům, až budete muset srát a blít takřka současně, nezapomeňte si v rychlosti aspoň trochu otřít zadek a proboha spláchnout.
Závěrem: proč píšu tenhle dementní, důvěrně fekální příspěvek? Po té hodině na špinavém záchodě v Menze (kdy jsem mimoj. snil o záchodech na fakultě, krásných, nových, voňavých, vzdálených 30 vteřin běhu pro muže v plné síle a nekonečná léta pro mě) jsem se odhodlal vyrazit na autobus a dojet na privát, kde teď přespávám. Byl to risk, bylo mi pořád blbě, i když už ne tolik… každopádně cesta mi utekla rychle, protože jsem myslel na to, jak svůj zážitek popíšu tady na blogu. (Článek tedy vznikl z terapeutických příčin.) Dojel jsem do Komína, sednul na záchod a začal srát po následující dvě hodiny vodu.
4. 12. 2007 v 21.44
Super!!! Ne,že bych byla škodolibá:-) ,ale nic mě v poslední době tak nepobavilo !!…:-):-)
5. 12. 2007 v 0.50
Jo! Bez připomínek učebnicovej příklad literárního líčení. Až na to že jsem tě měl před očima celou dlouhou večeři.
6. 12. 2007 v 7.47
A ja to cet pred snidani. A taky koukam na to jak dlouhej clanek, v podstate o hovne, se da taky napsat:)
6. 12. 2007 v 12.54
Ať Pepa poví, jak jde blít do záchodu na němž zrovna sedíte takovým tím prostorem mezi stehny.
19. 12. 2007 v 18.54
Heh, prijemnes prekvapil, jak si z tech sracek vydoloval hutnej clanek.
20. 12. 2007 v 23.13
“Jedeš v tom se mnou, jedu v tom taky, vždyť všichni jsme takový malý sráči”…no to je taková jedna písnička od mé oblíbené kapely, kterou tvoří oduševnělé dámy kolem 45 let. Je to tak i já mám takovou zkušenost, tobě už jsem to Ó-perko vylíčila, ale podělím se o tip i s tvými přáteli: Bylo mi tenkrát moc špatně, myslela jsem, že umírám, a tak jsem si napustila vanu, aby ty smrtelné křeče povolily… a zabralo to - s nimi se povolovaly i svěrače a záklopka v jícnu a už to vypadalo, že obsah střev bude horemdolem vyvržen do té voňavé bublinkové lázně, ale já hbytě hmátla pod umyvadlo pro dva kýble, na jeden jsem se posadila (je to poněkud vratké, kýbl se chce vznášet -přidržujte rukou) a druhý kýbl jsem držela před ústy. Přátelé doporučuji!
22. 12. 2007 v 18.48
Díky Kubo za připomenutí temnějších časů mého života :-)
Nevím kdy to bylo, nevím kde to bylo, nevím kolik jsem toho vypil. Vím jen, že jsem začínal. A jako nezkušený “blič” jsem si sednul na mísu jako bych chtěl konat velkou potřebu. Nikdy potom jsem to už neudělal. S urputně zakotvenou informací v mozku nenazvracet na podlahu, jsem si tiše cedil vlastní zvratky mezi stehny. Dodnes nevím, jestli jsem se tehdá i vysral.
Znáte ten několika minutový okamžik, když hooodně pod parou ulehnete do postele a čekáte, jestli přijde tvrdý opilecký spánek po němž následuje kocovina anebo kolemzeměveletoč po němž bezprostředně následuje úprk na hajzl a zvracení? Jednou se mi přihodila varianta druhá a já vletěl do koupelny (je tu i toaleta:-), třísknul do vypínače (budiž světlo) a vrhnul šavli (a že je umím:-). Nedokážete si představit ten pocit zděšení a hrůzy, když vidíte letět svou šavli na zaklopenou záchodovou místu. A když k tomu přidáte bílé kachlíčky a zhruba 6m3 vznikne Vám 2,5 hodiny trvající úklid, kterímu vévodí kartáček na zuby:-)
A víte co dokáže jablko? No jasně Eva a Adam a Ráj… Jablko Vám může téměř zlámat páteř! Obzvláště, když ho sníte ve 4 hodiny po půlnoci na svatební párty. Nikdy více, raději si vsugeruji alergii na jablka:-)
Pokud se někomu zdálo nahlédnutí mého života odporné a nechutné, může být rád, že u toho nebyl. Těm, kteří u toho byli, bych chtěl poděkovat, že jsou stále moji blízcí :-)
12. 01. 2008 v 22.12
Tak já taky, i když moc nezvracim, mám něco v rukávu. Seděla jsem s kamarádama v knajpě, kde obsluhoval moc hezkej dredatej chlapík. Bohužel byl nějakej pomalejší, teda hlavu měl rychlou dost, ale pomalu chodil. Tak se nám zdálo inteligentní, předzásobit se na stůl panákama a když bude někdo čekat na pivo, tak bude mezi tim kopat ty panáky. Byl to příjemňounkej a dlouhej večer. Cestu na záchod jsem měla dokonale zvládnutou. Bylo to jen pár dlouhejch kroků, jedna zatáčka a plynule zaujmout postoj (ale nesedat) a čůrat… Hlavně rychle aby mi neutekla nějaká zlomová událost a taky chodim vždycky na poslední chvíli. Za ten večer jsem byla na malej už asi desetkrát a po jedenáctý se to stalo, někdo sklopil poklop od záchodu a já si pochcala záda. Dál bych to nerozváděla, jen snad, že toho dredatýho jsem neuhnala.
24. 01. 2008 v 17.46
Teda lidi, koukám že se musím ještě hodně učit. Já jsem zas na svoje 25 pila a pila až jsem usnula na stole a na ten stůl i vysypala pěknou hromádku. Přítel byl pohotovej :-) hromátku smetl pod stůl, vzal mě do náruče a odnesl do postele a jak mě nesl, tak jsem mu říkala, hlavně ať mě nevidí Péťa blejt (Péťa je on). Celou noc jsem blila do ručníků, který mi vyměňoval u pusy a druhej den jsem myslela že umřu jakou jsem měla kocovinu :-)
15. 02. 2008 v 1.32
Ahoj Míšo, Péti se drž, zdá se, že je to tolerantní chlapík do nepohody:-). Přidám jěště jednu od podlahy, tedy spíše z postele: pokoj na koleji, postel, ranní kocovina, hučák v hlavě a jakoby z dálky hlas: “Vy ste nechutný prasata.” Procitnu a první vjem byl ten, že mám nějakej bordel na obličeji. Podrbu se, rozhlídnu se a vidím naprosto (disgasting) výraz spolužačky. Ha, něco není v pořádku (co by taky mělo bejt po 2 litrech vína a Něco rumu za 4 hodiny), procitnu jěště více a hup - nablito na ksichtu i těle ba i do postele.
8. 10. 2008 v 14.45
Po přečtení tohoto článku a reakcí na něj jsem se také rozhodla přispět troškou svých hoven do mlýna. Stalo se to asi před rokem a půl, ale bylo to tak silné, že pocity z onoho zážitku se mi vybavují, jako by to bylo včera. Příčinou mého martýria byl boršč, který jsem snědla k obědu v restauraci “Pod Špilasem” - nebo tak nějak-, v zařízení, kde už mě nikdo nikdy neuvidí. Takže jsem do sebe narychlo naházela celý talíř a letěla jsem na fakultu. Již při dosedání do školní lavice jsem začala pozorovat divné břišní pochody doprovázené mohutnými zvuky typickými pro chvíle, kdy uvnitř rozhodně není něco v pořádku. Ze semináře jsem musela prchnout chvilku po začátku, pro věci jsem se vrátila po hodině. Na záchodě se odehrála brutální a nekonečná scéna, z níž ostatní naštěstí vnímali pouze zvukovou kulisu - bombing, rachot jak sviňa a zřejmě i nelibý zápach. Ale i kdyby stál v tu chvíli za dveřmi sám děkan, bylo by mi to úplně u pr…
Bylo mi jasné, že tohle nebude jen přeháňka. Při trůnění jsem si alespoň promyslela plán se strategickými záchytnými body, protože jsem se musela dostat na privát a odsud hurá pěkně dom = 4 až 5 hodinek ve vláčku s vyvoněným hajzlíkem.
Propocená jsem tedy přeběhla se staženým zadkem přes ulici – do další budovy fakulty, kde následovalo něco podobného, akorát už jsem byla tak vyčerpaná, že jsem k dozvukům připojila ještě občasné hekání. Pak následovala jedna nejmenovaná (radši) kavárna, dále toalety na Lékařské fakultě a pak už šupky hupky pěkně s půlkami u sebe honem na privát, kde jsem se nefutrovala živočišným uhlím. Trochu to zabralo, nicméně ve vlaku jsem si bohužel také zažila svoje. Když si k tomu domyslím ještě fakt, že jsem jela na pohřeb, moc veselá historka to nejni. Chtěla jsem tím jen naznačit, že v tom někdy prostě jedem všichni.
Závěrem bych se také ráda vyjádřila k podstatě Mírova článku: Tákže to blití a sraní(většinou se jedná o pořádnou sračku) zároveň je pěknej wopruz a někdy i woplesk – znám z vlastní zkušenosti, i když mé vzpomínky na tyto chvíle jsou střípkovité, mnohdy mlhavé. Nevím, proč zrovna mě vždycky někdo nasype něco do pití…..
5. 08. 2009 v 22.24
Teď je to úsměvný, ale věřte, že tenkrát mi do smíchu fakt nebylo:D Byl to jeden z prvních měsíců na vysoké škole, s kamarády jsme samozřejmě každý týden na pokoji oslavovali a ráno hurá na přednášky. Jenže stalo se, že mi to prostě nějak nesedlo, což jsem se ale dozvěděl až po probuzení - břicho jako kamen, po zádech mi běhal mráz, ale říkám si: “no, za chvíli to přejde, snad to nějak přežiju”. Takže pro jistotu bez snídaně jsem vyrazil do školy. V učebně už se situace poněkud zhoršila z “přečkat” na “přežít”, protože křeče který jsem měl, mi v tu chvíli připadaly smrtelný. “Co se dá dělat, musím na ty hnusný hajzly vedle, jinam to nestihnu”, problesklo mi hlavou. Není horšího pocitu, než když polostojíte/polosedíte na hnusnym prkýnku, čelo orosený potem, v břiše ostnatej drát a dveře musíte pořád držet, protože nemají zámek a v místnosti záchodů je pořád spousta lidí (z odhadu hlasů tak pět nepřetržitě:). Nakonec přišlo vysvobození v podobě megasračky a tomu odpovídajících zvuků. Ale jak píše Jana: kdyby stál v tu chvíli za dveřmi sám děkan, bylo by mi to úplně u pr…