Partnerství večírku a kocoviny
Skupinu Mr. Hudson and the Library a její album A Tale Of Two Cities poslouchám hodně často už snad dva roky. Takhle si mě připoutá málokterá kapela.
Album je neotřelé; a snad neoposlouchatelné. Pořád mě překvapuje, jak je propojená jedna písnička s druhou, druhá s třetí, třetí s první, prostě všechny… to propojení přitom představuje emoční vyznění celýho alba.
I have often walked down this street before
But the pavement always stayed beneath my feet before.
Vyznění tesknoty druhýho tejdne, co tě nechala… a ty cejtíš, že už zas chytáš dech. Vyznění napříč dvanácti písničkama řek bych neudržitelný. Řek bych, neříkám – tady to prostě drží.
I say we step outside
'Cos we can brave the cold
The night is on freezeframe
And double brandies triple blaze the cold
From my soul Triple blaze the cold from my soul
Nejpůsobivější je, co ti Hudson šeptá do ucha, nebo spíš, jak to šeptá – o texty jde totiž v druhý řadě, album jsem poslouchal dlouho, než jsem se na texty blíž podíval, ale stejně jsem věděl, o čem se zpívá. Zpěv na rozsahu málo oktáv a věrohodný výpovědi o životě jako partnerství večírku a kocoviny.
Why must I always play the clown?
It makes it too easy for them to put you down
I fall up the stairs, fall into bed throw up and pull the window down
pull the window down
Lets have a line another line now there’s a fine idea my man
Celá muzika stojí na jednoduchejch (elektrickejch) bicích a piánu, jehož úloha se v pisníčkách hodně mění, přitom ale vždycky sedí. Allmusic.com řadí Mr. Hudson & the Library do škatule britpopu v hip-hopovým obalu. Britpop sedí, jde o anglickou kapelu, hrající hudbu nevyhraněnou do žádnýho extrému (rozuměj žánru), protože by se tím připravila o možnost mluvit o ničem menším než životu a vůbec. Podobnost s Blur, Pulp nebo i novějšíma, víc do lůna rocku navracejícíma se kapelama je určitě slyšet.
There’s nothing in our way
And no one’s dying here
There’s nothing in our way
If nothing’s left to fear
There’s nothing in our way
And no one’s dying here
O hip-hop určitě nejde. Většina písní se sice line v pravidelnym rytmu, ale jinak to, že Hudson občas zpívá hodně sekaně nedělá z alba hip-hopovej kousek. Akustický kytara v hip-hopu?
A hlavně, Mr. Hudson (and the Library) příliš často ztichne, zvolní a dopřeje ti prostor zastavit se nad tím, co za vzpomínky se v tobě při poslouchání mele.
I insist no more rock’n’roll
I insist no more rock’n’roll
I insist no more rock’n’roll
5. 03. 2008 v 9.23
Miro, dva roky asi ne:) Ale jinak super recenze super kapely. A na me dela nejvetsi dojem Ghost, ty jsi ji nezminil, prave pisnicka o ztrate, vzpominkach, “Like ghosts we both appear, in this polaroidal treasure through the years … Oh, how life can quickly change? Fakt vrchol alba, a me ten text navic neco hodne pripomina.. Proste strasne opravdovy pisnicky. A jeste malej postreh - hodne se mi u nich libi backvocals, nenapadny a pritom kolikrat dotvarej celou pisnicku. Treba prave hned u Streets where you live. Shrnu to - diky za hezky cteni o my oblibeny kapele:)
8. 04. 2008 v 8.51
Tak jsem si to taky naposlouchal a je to supr.
Obratem bych doporučil hawajského surfaře Jacka Johnsona. Je to trošku lehčí, sladší, ale po roce poslouchání mě to ještě pořád drží a kolikrát postojím několik minut před vchodem do práce, abych si mohl doposlechnout písničku.
Začal bych prvním albem Brushfire Fairytales, další In Between Dreams je takové intimnější, On And On mě nijak moc nechytlo, ale Sleep Through The Static to bohatě vynahradilo :)
17. 04. 2008 v 10.42
Jo, Jack Johnson je taky neco jako neznámá perla. Pro mě absolutně nejlepší je In Between Dreams, ale Sleep Throught the Static je hodně těsně za nim. Hope mě chytla hned. A mimochodem - Sing-A-Longs And Lullabies For The Film Curious George, neuvádí to jako oficiální album, ale je super.