Nasrat pánům pekel
Občas… vlastně dost často vypouštím energii posloucháním empétrojek při chůzi. Občas… ne moc často si pouštím destruktivní vypalovačky; vypouštím energii zažíváním boření světa.
Název článku je Mílovo oblíbená hláška, kterou sám dost rád používám. Její použití v titulku má aspoň trochu prostředkovat pocit, kterej si při poslouchání k článku přiloženejch písniček dopřávám. Jde o svýho druhu vzdor, nasranost, v níž je hrozná energie, kterou pociťuju, a to asi proto, abych se jí zbavil. To si myslim z toho důvodu, že tyhle hudební chvíle si rád dopřeju cestou na bazén, ale naprosto zákonitě je to to poslední, co bych chtěl zažít, když jdu příjemně unavenej z bazénu ven.
Přitom mi nejde jen o hudební stránku věci, ale i o texty. Ne o celý texty, stačí mi určitej klíčovej verš dva, kterej zapadá do skládačky onoho pocitu. Spousta lidí asi tenhle pocit řeší tak, že někomu rozbije hubu nebo si nechá rozbít hubu (vzpomínáte na film Klub rváčů?). Pokud pro vás násilí není volba, zkuste tohle.
Rage Against The Machine – Sleep Now In The Fire
(tahle píseň je nepřekonatelná; klíčová pasáž: there is no other pill to take / so swallow the one / that made you ill)
http://www.youtube.com/watch?… (z nějakýho důvodu je vkládání zakázaný)
Rage Against The Machine – Renegades of Funk
(klíčová pasáž: tam, kde se 8× po sobě opakuje destroy our nations; RATM mají vůbec skvělý kousky)
Björk – Declare Independence
(v tomhle případě sedí celej text)
Moimir Papalescu & The Nihilists
(každá druhá píseň se dá použít; na Youtube jsem nenašel nejoblíbenější Baby; v přiložený písni je to text help yourself / we are dead)
Asian Dub Foundation – Naxalite
(klíčová pasáž: a prophecy / that we will rise again)
The Who – I’m Free
(zde je to zřejmé)
19. 01. 2009 v 15.19
Přesněji ta hláška zní: Neser Pány pekel! (Don’t fock with Lords of the Hell!). Památná scéna z roztomilého filmu z 80. let Noční dobrodružství/Adventures in Babysitting s roztomilou Elisabeth Shue, která má doma hlídat partu děcek (přičemž jeden pubertální svěřenec ji tajně miluje), jenže musí jet do nočního velkoměsta pomoci kamarádce a zaplete se i s dětmi do nejrůznějších potíží. Třeba právě s Pány pekel: pusťe si to od 1:30 min. Výborná je i následující scéna z nemocnice (hlavně doktor). A i na Mírovo oblíbené blues dojde.
19. 01. 2009 v 16.02
Pominu-li The Who, tak by do toho tvého výčtu dobře zapadnul i postrach všech kryptofašistů…