Míla & Míra (milamira.cz) - dvojjediný blog

Ohlášené vítězství Mahmúda Ahmadínežáda v podvečer 12. června nerozpoutalo pouze protesty statisíců lidí v ulicích íránských měst, protesty, které za svou třicetiletou historii islámská republika nezažila. Vřava se přenesla také na internet a to v míře ve světě dosud nebývalé. Přestože další vývoj lze těžko odhadnout, zdá se, že režim nepokoje spojené s (vysokou pravděpodobností) zfalšovanými prezidentskými volbami spíše ustojí. V rovině úlohy médií a komunikací za masových sociálních bouří však revoluce v Íránu, již podruhé, probíhá.

Mediální revoluce roku 1979

Anabelle Sreberny-Mohammadi a Ali Mohammadi označili ve své knize Small media, big revolution islámskou revoluci roku 1979 za první mediální revoluci. Dle autorů revoluce byla – v kontrastu ke všem dřívějším – v rovině komunikace založena na využití tzv. „malých médií“. Zatímco státní masová „big“ média (rozhlas, televize) šířila propagandu šáhova režimu, postavila se proti ní „média malá“ (především kopírované letáky a tisíce audiokazet), která významně podepřela sílu revoluce – nosila totiž myšlenky ájatolláha Chomejního, jehož postava byla pro tehdejší události v Íránu naprosto klíčová. „Malá média“ posloužila jako hlásné trouby opozičních názorů a nástroj mobilizace těch, kdo tyto názory sdíleli.

Média a komunikace v Íránu těchto dnů

Sílu nových technologií v rukou demonstrantů si současná íránská vládní garnitura uvědomuje. V den voleb se postarala o to, aby nebylo možné posílat SMS zprávy. Necelý den po vyhlášení výsledků poblahopřál Ahmadínežádovi k vítězství duchovní vůdce Alí Chámeneí (nejdůležitější postava politického systému a takřka výhradní držitel rozhodujících exekutivních pravomocí; na funkci duchovního vůdce nahradila ájatolláha Chomejního). V téže chvíli režim zablokoval mobilní telefony úplně, znemožnil přístup na Facebook, na další internetové sociální sítě a také na hlavní zahraniční zpravodajské servery (BBC, CNN apod.). V ten moment „to“ začalo.

Výjimečného (protože významného a nového, nikoli nejdůležitějšího) postavení se dostalo Twitteru (kdo to čekal?). Název služby vychází ze stejně znějícího anglického slovesa, jehož hezký překlad do češtiny zní „štěbetat“. Na Twitteru je možné přes web nebo pomocí SMS zveřejňovat krátké zprávičky (o max. 140 znacích). Každý autor má svůj profil, na němž se zpráva objeví, a zároveň dojde všem lidem, kteří autorovy zprávy sledují. Představte si otevřenější a flexibilnější Facebook, který umožňuje pouze vyplňovat statusy. (Více informací o Twitteru viz tento český Knol.)

Twitter se dostal do centra pozornosti díky tomu, že dokáže nejlépe odolávat státním pokusům o blokování internetu. Každý pozorovatel z všemožných koutů světa si tak mohl (bez zpoždění!) číst, jak události vnímají demonstrující:

• „desítky tisíc protestujících zpívají ‚žádný strach, žádný strach, jsme tu všichni spolu’“;
• „akorát zpět z Músávího demonstrace, obrovská, snadno stovky tisíc, nálada mírová, až optimistická“ (Músáví je prezidentský kandidát a nejvýraznější postava opozice);
• „ulice teď velmi nebezpečné, milice na motorkách hledají protestující“;
• „slyším ‚alláhu akbar’ a ‚sesaďte diktátora’ ze všech střech“; atd. atd., podívejte se na aktuální tweety (tweet = zpráva ze Twitteru).

(via caglepost.com)

Přes Twitter také dochází k distribuci proxy adres, díky nimž mohou lidé využívat internet přes státní snahy o jeho blokování. Díky rozšíření služby, která umožňuje stejně jednoduše jako zprávičky šířit fotky (jde o Twitpic), se ven z Íránu dostala jedna z prvních výmluvných fotek: je na ní žena, v jedné ruce drží vlajku, druhou má zaťatou v pěst, a vůči ní postupuje kordón obrněných policistů.

Svou úlohu hraje v íránských protestech i Facebook. Jedna z jeho největších předností spočívá v tom, jak snadno se skrze něj organizují akce a shromáždění velkého počtu lidí. Dnes – v kritický den 20. června, se s napětím očekává, zaplaví-li opět demonstranti ulice v reakci na Chámeneího páteční projev, v němž vyzval k nutnosti akceptovat výsledek voleb – zveřejnila Músávího manželka Zahra Rahnavard, která se manželovy kampaně od počátku aktivně účastní, na své stránce na Facebooku výzvu ke „klíčové demonstraci“. Na Facebooku také vzniklo několik skupin, obsahujících v názvu formulku „where is my vote?“. Většinou je založili íránští emigranti a prostřednictvím skupin organizují v zahraničí protestní demonstrace proti porušování lidských práv v Íránu.

Přinejmenším internetové zpravodajství pak provází celá řada amatérských a autentických fotek a videí, ještě horkých a přímo z dění. Např. dnes se na blogu íránského demonstranta objevila sada fotek a za 2 hodiny jedna z nich uváděla první článek na hlavní stránce webu BBC. Informace od místních novinářů-amatérů pak dramaticky získávají na významu, dojde-li k zamezení práce novinářů světových agentur (jako je tomu v Íránu právě dnes).

Co se za 30 let změnilo?

V roce 1979 i v tomto roce pomáhají „malá média“ organizovat protestní hnutí a šířit myšlenky, jež ho tmelí a ženou kupředu. Úspěšné revoluce bývají svědectvím o síle idejí a emocí „těch dole“, idejí a emocí, kterých se nedostává „těm u moci“. A tyto emoce a ideje šíří dál mobily, Twitter, Facebook nebo YouTube opět rychleji a ve větší kvantitě, než to před 30 lety dokázaly kazety do rádia. Zde stojí za zmínku, že podle hlasů v Íránu jsou to mobilní telefony, které v organizování protestů hrají největší roli. Neznamená to ale, že by internetové sociální sítě v této rovině byly bezvýznamné; jejich význam pak vzrůstá v živení ducha protestů, na rozdíl od spojení telefonem omezeného na 2 osoby vysílají informaci najednou velkému počtu lidí.

Ještě jinak se v těchto procesech projevují nové technologie: obnažují pravdu jako nikdy předtím, a proto má smysl mluvit o druhé mediální revoluci v Íránu. Státní média můžou mluvit o tom, že večer umřel jeden mučedník a dalších 7 zločinců. Amatérský videozáznam a tweety desítek účastníků incidentu dávají poznat, kdo (paramilitární jednotky spojené s režimem) napadl koho (univerzitní studenty). Míra, rychlost a přesnost informovanosti nepřímých svědků událostí doma i v zahraničí tak podstatně vzrůstá oproti dnům islámské revoluce.

Odhlédňeme na chvilku od základního problému úlohy nových „malých médií“ v íránských protestech, a pozastavme se u jiné otázky, která se s tématem často pojí a události v Íránu k ní mají co říci: věští Twitter, Facebook a blogy smrt klasického zpravodajství? Dění v Íránu napovídá, že ne: nemohou práci profesionálních novinářů zastoupit, na to jsou příliš nespolehlivé, je těžké se v nich orientovat, postrádají hlubší vhled. Lze z nich získat přibližný obrázek a nápovědu o tom, co se v daných minutách (!) na místě odehrává. O něco méně aktuální, zato ověřená fakta a souvislosti však přinesou pouze zpravodajské servery, noviny a televize. Twitter a další nová „malá média“ ta „velká“ této úlohy nezbavují, naopak ji posilují a usnadňují. Třeba Guardian využívá profilů na Twitteru, těch, o nichž za pár dní již může říci, že jsou „obvykle důvěryhodné“. Další internetové servery přinášejí za notného přispění sociálních sítí a blogů velmi aktuální (editorem zpracované a komentované!) informace z dění.

Závěrem

Opět se potvrzuje, že nové technologie pomáhají Davidovi v bitvě s Goliášem. V naší epoše, kterou známí futurologové Tofflerovi označili za epochu informační revoluce a její počátek hledají v 70. letech (tzn. v letech islámské, první mediální revoluce), nové možnosti šíření informací slouží každé straně konfliktu, avšak jedná-li se o konflikt asymetrický, více z nich obvykle těží slabší strana (příkladem nemusí být pouze demonstranti, ale i teroristé čelící vojenským složkám státu).

Žádný z nových kanálů šíření informací sám o sobě revoluci nevytvoří, zkoumání jejich významu neodhalí, proč se před 30 lety revoluce udála a letos tomu tak asi nebude. Pochopit jejich roli v současné íránské revoltě nám však pomůže pochopit dynamiku budoucích masových protestů a revolucí. Navíc dostáváme nápovědu, jak bude vypadat zpravodajství v nedaleké budoucnosti.

Nové technologie můžou mít řadu odpůrců, ale děkujme za ně v situacích, jako je ta současná v Íránu, kde se lidé bouří proti autokracii a žádají větší svobodu. Nebude příliš přehnané tvrdit, že alespoň trochu to demonstrantům ulehčují – představitelé íránského režimu rádi opájejí davy projevy o svobodě a spravedlnosti, těžko se jim mohou hodit záznamy mrtvých na ulicích.

Speciální potlesk si pak zaslouží Google, který urychlyl vývoj anglicko-perské varianty svého překladače, a také Twitter, který odložil plánovanou údržbu, která by znamenala dočasný výpadek služby, dnes tolik potřebné pro odvážné lidi jednoho odvážného národa (o odložení údržby prý dokonce požádala Obamova administrativa, avšak ve svobodné zemi se jednalo o rozhodnutí majitelů společnosti).