Míla & Míra (milamira.cz) - dvojjediný blog

Živých velikánů si neceníme, mrtvé uctíváme i trpaslíky. Nevidím důvod, proč oslavovat prezidenta Edvarda Beneše, který svou zemi zavlekl do područí dvou nejhorších diktatur.

Letos uplynulo od jeho úmrtí 60 let a jsem přesvědčen, že pozornost by mu měli věnovat už jen historici, kteří by měli analyzovat jeho skutečný odkaz a motivace jeho osudných rozhodnutí. Nikoli politici, kteří se ve velkém slétli do Sezimova Ústí a Tábora, aby uctili jeho odkaz – který spočívá v tom, že nejprve vydal Československo nacistům a po válce ho ještě ochotněji strčil do chřtánu komunistům.

Jeho zásluha o samostatnost Československa v roce 1918 je nepopiratelná. Především jemu se podařilo Spojence přesvědčit, že má Československo vzniknout. Nepochybně to byl nesmírně pracovitý a inteligentní člověk. Zároveň ale také poněkud charakterově pokřivený, jak dosvědčují pamětníci a spolupracovníci – nekomunikativní, podezíravý, samotářský. Výkonný úzkoprsý úředník, ale nikoli vůdce národa. Pro to předpoklady neměl.

1938. Nikdo nemůže posoudit a už také neposoudí, zda se Československo mělo podvolit diktátu čtyř mocností a případně se bránit Německu vojensky, bez valné naděje na úspěch, když Francie a Velká Británie deklarovaly, že ČSR nepodpoří. Volba mezi kapitulací a beznadějnou a krvavou válkou nebyla lehká. Neodvážím se s jistotou říci, jaká volba by byla správná. Ale přikláním se k tomu – opatrně a s vědomím, že po bitvě je každý generál – že Československo a jeho prezident kapitulovali příliš snadno.

Benešovo rozhodnutí tedy nelze jednoznačně posoudit. Zato lze naprosto odsoudit jeho abdikaci a odlet do zahraničí krátce po Mnichovu. Učinil rozhodnutí a nechal jiné, aby se s jeho následky vypořádali. Nezodpovědnost. Zbabělost.

1945. Zatímco rozhodnutí v neřešitelné situaci v roce 1938 lze ještě odpustit, naprosto nelze Edvardu Benešovi prominout jeho mamutí podíl na zavádění komunismu v českých a slovenských zemích. Stalinovi sežral všechno i s navijákem a stal se přesně tím užitečným idiotem, jaké mají komunisté v oblibě. Není třeba, aby sami nesli kůži na trh, když to za ně udělá spousta dobráčků.

Sovětský svaz nebyl ani v době nejtužší stalinské diktatury zemí, o níž by se nic nevědělo. Přestože byla spousta západních intelektuálů do báťušky Stalina zamilovaná, i dobře informovaných kritiků měl spoustu. George Orwell například velice dobře prohlédl charakter sovětského komunismu za občanské války ve Španělsku, jíž se jako levicový intelektuál účastnil. Odhalil jen kořistění a snahu o rozšiřování moci, žádné ideály. „Republikánské“ jednotky byly prolezlé agenty KGB, kteří štvali jednotlivé frakce proti sobě. Do jisté míry mělo Španělsko štěstí, že Franco nakonec vyhrál…. Každopádně byl SSSR na základě doložených informací přinejmenším podezřelou a nedůvěryhodnou zemí.

Dlužno přiznat, že situace po válce byla v určitém ohledu podobná roku 1938. Těžko se vzpouzet mocipánům, jejichž vojska máte v zemi a kromě západu rozmístěná i v dalších zemích okolo. Ale na tom západě stáli Američané vedení v té době už tvrdým a realistickým Trumanem a ne naivistickým F. D. Rooseveltem. Avšak to už je příliš mnoho ale…

Tím největším problémem bylo, že Beneš byl přesvědčeným socialistou. Takže to byl svým způsobem – jako všichni socialisté – posedlý člověk, který nechce ostatní nechat žít po svém, ale chce je měnit ku obrazu svému. Nepřehlednou situaci na konci války přivítal jako obrovskou šanci vybudovat novou společnost. Takže se iniciativně chopil regulace politického života (zákaz pravicových stran), znárodňování a okrádání podnikatelů a šlechty a omezování svobody tisku (už od roku 1945 mohly existovat jen tiskoviny povolených stran a státních orgánů a pokud někdo jiný vystrkoval růžky, nedostal papír ze znárodněných papíren). O vyhnání Němců nebo odmítnutí Marshallova plánu v roce 1947 ani nemluvě.

V žádném případě se nechoval jako demokrat a ctitel svobody. Komunistům umetal cestičku, jak se jen dalo. Právě proto nevidím největší tragédii jeho života v roce 1938, ale v jeho opravdu hanebné činnosti po roce 1945. Rok 1948 a jeho další selhání v únorových událostech pak byly pouhou tečkou za životem neúspěšného politika.

Soudobé uctívání Edvarda Beneše se nese v rámci přesvědčení, že za I. republiky bylo všechno dobře a představitelé toho státu tudíž byli správní lidé hodní následování. Nebyli.

Zvláště pro staré lidi je Beneš symbolem. Neváhám prohlásit, že jsou do určité míry zmasírováni tehdejší propagandou. Kdo někdy (jako já) četl tehdejší noviny včetně předválečných (nebo na ČT2 viděl některý Československý filmový týdeník z let 1945 až 1948), ví, jakou aureolou posvátného muže byl Beneš jakožto prezident obestřen. Jeho oslavování si v ničem nezadalo s pozdějším vynášením komunistických vůdců.

Nekritické nadšení však nikdy nevede k dobrým koncům. Jsem proto rád, že se v posledních letech stále více ozývají kritické hlasy, které se odvažují otevřeně nabourávat idylický obrázek prezidenta Obnovitele a které by ještě před deseti patnácti lety byly mimo historickou obec považovány za rouhačské. Protože máme-li v něco opravdu věřit a chceme-li na něčem stavět své ideály, je nutné vědět, že je to opravdu správné. Nestačí jen se o té správnosti obelhávat.