Míla & Míra (milamira.cz) - dvojjediný blog

Původně jsem to začal psát jen jako komentář k Mírovu článku, ale nakonec ta památná událost prostě vydá na celý článek. Jak k tomu složitému a vyčerpávajícímu označení Míra přišel?

Je pravdou, jak Míra ve svém článku podotýká, že jsem ho před cestami do Íránu (která se neuskutečnila) a do Maroka v létě (kdy člověk chcípá vedrem i v mírném pásu, natožpak v jižněji položených zemích!) odrazoval, s poukazem na jeho vztah je slunci. A připomněl jsem mu dobu, kdy se sám označil za světloplachého heliofobika trpícího vampýrismem (tyhle hravě duchaplné hlášky jsou jedním z mnoha důvodů, proč mám Míru rád).

Dovolte mi tedy zavzpomínat, při jaké příležitosti ono označení vzniklo… ( účastníkům těchto vzpomínek se omlouvám za případné nepřesnosti, přece jen je to už pár let).

Bylo to v létě 2002, na nejpamátnější vodácké výpravě, kterou jsem zažil. Pluli jsme tradičně, z Vyššího Brodu do Boršova nad Vltavou. Světlopachý heliofobik se projevil až druhý den.

První den byl totiž Míra ještě chlazen. Půl dne jsme totiž strávili v kempu, čekáním na lodě a tudíž popíjením piva a borovičky, což se nutně projevilo na kvalitě jízdy. Narušené navíc nestabilitou lodě, do které šíleně zatékalo. Jméno Žízeň, kterém jsme jí v alkoholové euforii před vyplutím dali, tak bylo více než příznačné.

Na prvním úseku do Rožmberka, kde jsou dva jezy, jsme se cvakli pětkrát.

Díky vodě v lodi totiž stačil i neobratný náklon na klidné hladině a šli jsme. Po dojetí do Rožmberku navíc Míra zjistil, že mu ve víku barelu chybí polovina těsnění. Všechno měl úplně promočené. A v noci, kdy věci rozložil venku a kdy jsme zanedbali vyztužení předsíňky stanu, přišel hrozný déšť a příšerně nám nateklo do stanu. Nebyli jsme sami. Fáborek říkal, že ho nejvíce zlomilo, když viděl ve svém stanu plavat bochník chleba…

Do konce plavby už Míra nic neusušil, protože věci opakovaně nechával venku a po návratu z hospody je nechtěl uklízet – v noci mu to znovu a znovu zamáčel déšť nebo aspoň rosa. Večery v hospodách tak trávil v cizích solidárně zapůjčených trenýrkách.

Jednu z následujících nocí v Českém Krumlově pak dokonce strávil jen s jednou suchou ponožkou (neboť ztrácení ponožek je od dětství Mírova slabost, což můžu dosvědčit jako jeho častý spolubydlící na letních dětských táborech). Po marném pobíhání kolem ohniště a prohledávání stanu tehdy nakonec dospěl k zoufalému rozhodnutí, že bude ponožku v průběhu večera na nohách střídat, aby aspoň částečně uniknul před chladem (počasí nám tehdy nepřálo, den po našem doplutí přišla první vlna památných povodní roku 2002, ale aspoň přes den bylo slunečno). Stejně to skončilo zoufalým výkřikem „Kurva, to je zima!“

Ale vraťme se ke druhému dni plavby, kdy se zrodilo ono označení Mírova vztahu ke slunci. To už Míra říční vodou ani deštěm chlazen nebyl a po dni stráveném na slunci se po zakotvení U Fíka, bledý jako smrt, zanořil do jihočeské Matky řek, zavěsil se mezi kameny (nebo za větev?) a nechal se čtvrt hodiny nadnášet a chladit proudící vodou, než byl konečně schopen vystoupit na břeh, zatímco my na břehu zvesela popíjeli pivo. A tehdy následně vysvětlil, že je prostě „světloplachý heliofobik trpící vampýrismem“.

Další dny na vodě trávil zamotaný do šátků, oděvem ne nepodoben lidem v zemi, po níž nyní cestuje. Do Budějovic po pětidenní plavbě dorazil bílý jak nemluvně, stejně jako když vyplouval. Tehdy poprvé a naposled jsem zažil, že se někdo za pět dní strávených na vodě vůbec neopálil…

A tak mu ten příznačný heliofobik zůstal.

A proto mě opravdu dost šokovala jeho odvaha vydat se v létě do jižních krajin navzdory termoregulačním schopnostem jeho těla. Ale vypadá to, že mu to tam svědčí. Je to fakt dobrodruh, jak jsme se shodli my ostatní jeho přátelé, co se držíme své předpojatosti konzervativních bělošských heterosexuálních imperialistů vůči zbytku světa.

Ale aspoň máme co zajímavého číst, že?