Míla & Míra (milamira.cz) - dvojjediný blog

Český rozhlas České Budějovice má zajímavý pořad – Posluchárna. Každé úterý v ní nějaký host pouští svou oblíbenou hudbu a vypráví, proč zrovna do půlhodinového pořadu vybral právě tyto písně. Obvykle čtyři, více se jich nevejde. Přimělo mně to k zajímavému zamyšlení – jaké čtyři písně bych vybral já? Jaké čtyři jsou pro mne právě ty nejdůležitější?

Protože rádio jsem nikdy neposlouchal (změnu přinesl až Beat), dozvěděl jsem se o Posluchárně náhodou v rámci zaměstnání. Vysílá se každé úterý od 20.00 na 106,4 FM z vysílače Kleť. Poslouchat lze i přes internet, kde najdete archivní záznamy předchozích vydání.

Zajímavá idea pořadu mne přiměla zamyslet se, jaké jsou mé zásadní písně. Jaké mám nejraději, které pro mne nejvíce znamenají nebo symbolizují část mého života či osobnosti? Jaké bych já pustil posluchačům Českého rozhlasu? Já samozřejmě žádné písně nikomu pouštět nebudu, protože do Posluchárny mne nepozvou, ale přesto se chci s výsledkem svých úvah podělit s vámi.

A Hard Day's Night (Beatles): Ze všech možností ta nejjasnější. Ne že by to byla má nejoblíbenější píseň ze všech. Ale byla tou zcela první, iniciační – v sedmé třídě (1992/1993) mi totiž otevřela bránu do muziky, jež nese označení rock. V rodině jsme se hudbou nikdy příliš moc nezabývali, takže když jsem se v pubertě, stejně jako mí vrstevníci, začal zajímat o hudbu, automaticky jsem, nikým neusměrňován, začal tápat v mainstreamu, v tom, co se hrálo v rádiích a na MTV. Tehdy dosti frčeli 2Unlimited (Pamatujete?! Děs, co?) a podobné rychlokvašky, u kterých mi ale během dalších pár, které byly jen nenápaditým odvarem těch předchozích, velice rychle došlo, že tohle nebude můj šálek čaje. A pak nám učitelka na hodině angličtiny v rámci náslechů pustila Beatles – a právě A Hard Day's Night. Bylo rozhodnuto. Bylo definitivně jasné, v jakých vodách začnu pátrat po skutečné hudbě.

Master of Puppets (Metallica): V roce 1994 jsem si při návratu z rodinné dovolené ve Španělsku koupil za zbytek peset v Andoře album Get a Grip od Aerosmith (poslední jejich album, které za něco stálo, než se z těch klasických rockových dědků stali vymazlení rádobytřicátníci v lesklých oblecích). Pro mne tehdy hranice tvrdosti, za niž jsem nešel, protože metal jsem ještě považoval za něco odpudivého. Jenže jsem v lavici seděl s Radkem Metelkou (který své příjmení psal v grafické nápodobě loga Metalliky). A to nemůžete zůstat neovlivněni a zaposloucháte se. A seznáte. Mimo jiné, že Metallica je královna. A Master of Puppets je opravdu impozantní skladba. Více o mém vztahu k Metallice v tomto článku.

Dazed and Confused (Led Zeppelin): Kapela, již jsem objevil až příliš pozdě – teprve těsně po střední škole jsem poprvé uslyšel Stairway to Heaven (což je tak profláklá píseň, že v očích pravověrných rockerů dělá Led Zeppelin podobně medvědí službu jako Nothing Else Matters Metallice – popíci si na nich drsně honí triko, ale přitom nemají nárok, protože tyhle kapely jejich prostě nejsou). Blíže jsem ale Led Zeppelin poznal až díky Mírovi (jo, ten odvedle), snad někdy v roce 2002 nebo 2003, kdy měl od kamaráda půjčené dvojDVD se záznamem jejich koncertu, přehrával si to pořád dokola a seděl před televizí jak před oltářem. Jako častý návštěvník u nich doma jsem nemohl zůstat neovlivněn. I když jsem měl období posedlosti písněmi Whole Lotta Love, Black Dog nebo Achilles Last Stand, Dazed and Confused pro mne zůstává stálicí, zvláště to sólo uprostřed je úchvatné.

Panenka maková (Akia b. a.): Srdeční záležitost. Budějovická taškařice, jejíž téměř žádný koncert nevynechám. Někdo se možná bude smát, jenže má to srdce. My ho tam cítíme. A tím my myslím to nejtvrdší jádro fanoušků, jaké kdy která kapela měla. Jaká kapela by mohla mít dvě CD, aniž by jediné vydala? Jakou kapelu její přívrženci uctívají vlastnoručně vyrobenými triky? Jedině Akiu. Jedině my )i když se nám za to naše děvčata smějí). Hoši hrají skutečně pro zábavu, už dlouhá léta, a mají malý, ale o to věrnější okruh přívrženců (který někdy dost nabobtná, jako letos v létě, když na Wave Festivalu na Akiu pařilo více lidí, než na Znouzectnost).

Je to fakt srdeční záležitost. Je to zvláštní, ale téměř každá jejich píseň konvenuje s určitým obdobím v mém životě, s určitými pocity, jež jsem prožíval, nebo odráží mé vztahy k některým lidem. A Panenka maková (též ve zběsilé verzi Panenka punková) je legenda.

Kdybych si mohl dovolit přídavek, zmínil bych ještě In Memory (konkrétní píseň pak Keep Me Free) – budějovickou bluesrockovou kapelu existující v letech 1999–2005, která ve své době představovala místní rockovou špičku, kterou houfně napodobovaly další skupiny (každý hipík v té době prostě musel mít v kapele hammondy). Jejich koncerty byly vždy zárukou setkání dobré party lidí, příležitostí vidět staré známé, být ten večer součástí fajn komunity. Rád na to vzpomínám.

A co vy? Jaké skupiny a jejich písně jsou pro vás ty osudové? Bez kterých by byl váš život o mnoho chudší? Budu rád, zmíníte-li se v komentářích.