Míla & Míra (milamira.cz) - dvojjediný blog

Před 90 lety skončila válka, po níž už svět nikdy nebyl takový, jaký býval. Válka, kterou Evropa zahodila vše, čeho dosáhla, a z jejíchž následků se nevzpamatovala dodnes. Nebýt I. světové války, nebyla by ta druhá. Rusko a půlku Evropy by neovládnul bolševismus, morálku Evropanů by nerozhlodal socialismus a mnichovanství. Afriku by nerozvrátily nekončící války. Nečelili bychom tak rozsáhlým ekonomickým krizím.

„Na počátku dvacátého století nikde si lidé nebyli vědomi rychlosti, s níž svět vzrůstal. Musela přijít křeč války, aby v národech probudila vědomí jejich síly. Neboť ještě rok po vypuknutí války stěží kdo pochopil, jak hrozné, jak skoro nevyčerpatelné jsou zdroje síly, prostředků a chrabrosti v každém z bojujících. Nádoby hněvu byly naplněny: ale též nádrže moci.“ Winston S. Churchill, Světová krise 1911 – 1918, Melantrich 1932 (jediné české vydání).

Evropa ve své historii zaznamenala velké masové konflikty, které ji zachvátily celou – třicetiletou válku nebo revoluční a napoleonské války na přelomu 18. a 19. století. Přes svou geografickou rozsáhlost však byly tyto konflikty svým způsobem omezené, kromě operačních prostorů armád nezasahovaly příliš do běžného života obyvatel bojujících států. Teprve Velká válka změnila vše a zasáhla každého – prostřednictvím mobilizace bojeschopného mužského obyvatelstva (všeobecná branná povinnost byla v Evropě přijata teprve po napoleonských válkách), nahrazením mužské práce v průmyslu ženskou, přídělovým systémem, zvýšeným státním dohledem nad občanským životem.

V 19. století procházela evropská (a ještě více americká společnost) prudkým rozvojem a do té doby nepoznaným ekonomickým růstem, za který svět vděčil rozvoji volného trhu a technologickému rozvoji. Jenže zároveň se životní úrovní rostla i moc státu, jeho schopnost ovlivnit životy svých občanů a manipulovat jimi. Zůstávala však skryta – nebylo jí totiž potřeba, v Belle Époque svět fungoval bez přílišného státního dirigismu a spokojeně bohatl. Jak napsal Churchill, teprve I. světová válka tuto skrytou moc probudila.

Velká válka zničila kapitalismus

Na přelomu 19. a 20. století představovala obvyklá míra přerozdělování HDP 5 až 10%. Dnes se v Evropě běžně přerozděluje i více než 50% HDP. Během I. světové války nejenže stouplo daňové zatížení, ale stát vstoupil do průmyslu a obchodu do té doby způsobem nevídaným – na válečnou výrobu muselo být soustředěno vše a tak některá odvětví začal řídit přímo.

Díky válce stát zjistil, jak moc může ovlivňovat hospodářství a po válce se už svého postavení nevzdal. Míra přerozdělování HDP během několika let razantně stoupla přes 20%. Myšlenky socialismu a keynesiánství, víra, že stát může neomylně řídit vše včetně trhu, vedlo k dalšímu vměšování do volného trhu – který však nikdy nelze zkrotit, jedině narušit.

Celá 20. léta státy subvencovaly a regulovaly finanční trhy i výrobu, udělovaly monopoly. I v liberální Americe stát mohutně podporoval levné úvěry a ručil za riskantní investice (nepřipomíná vám to něco?). Vystřízlivění přišlo v roce 1929. Odpovědí ovšem nebyl návrat k volnému trhu, ale ještě větší regulace a mohutné subvence z veřejných zdrojů (nepřipomíná vám to něco?), které jen vedly k prodloužení krize. Stát si ukousnul další díl z celkového bohatství společnosti, která se k němu ovšem také obracela se stále větší vírou a důvěrou. Po II. světové válce ve východní polovině Evropy ovládnul vše.

…a způsobila další válku

Francie po vítězství ve Velké válce zahájila do nynějška přetrvávající diplomatickou tradici chcaní proti větru a vynutila si zadupání Německa do země, aby ji již nikdy nemohlo ohrozit. Bylo to nereálné a brzy se to ukázalo. (Díky anglosaské diplomacii zvolili vítězové po II. světové válce moudřejší přístup a Německo, s mnohem většími vinami než po Velké válce, je dnes pevnou součástí demokratického evropského společenství. „Ve válce: Rozhodnost. Po porážce: Vzdor. Po vítězství: Velkomyslnost. V míru: Dobrá vůle.“ Winston S. Churchill)

Legenda o Dolchstoss, ponižující podmínky versailleského míru a hospodářská krize vynesly v Německu k moci nacisty, kteří rozpoutali ještě ničivější světový konflikt. Děsivými oběťmi I. války morálně podlomená Evropa přitom nebyla schopno toto nebezpečí zadusit včas. („Británie a Francie měly na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolily hanbu. Budou mít válku.“ Winston S. Churchill)

V Rusku se v důsledku I. světové války dostal k moci komunismus, do té periferní ideologie. Ve střední Evropě se rozpadlo staleté soustátí, jehož občané žili celé půl století před Velkou válkou v míru, a místo něj vznikly státy, rozpolcené vnitřními národnostními konflikty, které při své malosti a vzájemnému nepřátelství nebyly schopny řešit.

Důsledky I. světové války se tak staly přímou příčinou války druhé, ještě ničivější. Po té původní spojenec Třetí říše, který si s ní ve své obludnosti nezadal – Sovětský svaz, ovládl na půl století půl Evropy.

…a rozbila moc Evropy a světový pořádek

I. světovou válkou podlomená mezinárodní moc Evropy se po té druhé zcela rozpadla. V Belle Époque si Pax Britannica užívalo 40 milionů Britů a desetkrát více obyvatel Britského impéria v dnešní Indii, Pákistánu, Bangladéši, Barmě, Malajsii, Arabském poloostrově, Egyptě, Súdánu, Keni, Zambii, Zimbabwe, Botswaně, Jižní Africe, Nigérii, Ghaně, Kanadě, Austrálii a dalších územích.

Francie se 40 miliony obyvateli tehdy ovládala kolonie s 50 miliony obyvatel, tvořené západní Afrikou kolem Guinejského zálivu, na Sahaře a v Maghrebu, Madagaskarem, Vietnamem, Laosem, Kambodžou a dalšími zeměmi. Německu, tehdy se 60 miliony obyvatel, patřil dnešní Kamerun, Namibie, Tanzanie a část Oceánie s celkově 15 miliony obyvatel. Belgii patřilo Demokratické Kongo (býv. Zair), Holandsko spravovalo Indonésii, Itálie Somálsko či Libyi.

Japonsko bylo přijato do společenství západních států a učilo se od nich. Rusko se velice pomalu, ale přesto demokratizovalo a hospodářsky rozvíjelo. Do země nejsvobodnější a již v té době nejbohatší, Spojených států, přijížděl za lepším životem milion přistěhovalců ročně (v roce 1880 měly 50 milionů obyvatel, v roce 1910, tedy během jediné generace, již 90 milionů!). Čína se stala republikou a nastoupila také cestu k modernizaci, byť chaotickou a se suverenitou omezenou evropským dohledem.

Koloniální mocnosti neovládaly podrobené národy z idealismu, jen aby je pozvedly, ale samozřejmě ze zištných důvodů. A leckdy s domorodými obyvateli zacházely krutě (jenže byla to také mnohem tvrdší doba než dnes). S kolonizátory však do zaostalých zemí také přišla ekonomická prosperita, výdobytky vědy a především pořádek a právo.

Například 80 let, co Evropa kompletně ovládala Afriku (cca 80. léta 19. století až 60. léta 20. století), patří v novověku k nejdelším obdobím klidu, míru a rozvoje tohoto nešťastného kontinentu. Pro islámské národy byla Evropa vzorem hodným následování, nikoli dnešním slabochem, který si zaslouží buď ránu z milosti anebo násilné obrácení na správnou víru. Po rozpadu kolonialismu, kdy Evropa ztratila vůli vládnout, bolševici a socialisté zaseli do Afriky i Asie „osvobozenecká“ hnutí, která po odchodu Evropanů uvrhla nové státy do chaosu, válek a krutých diktatur (které v Africe přetrvávají dodnes).

Dnešní odkaz Velké války

Ano, jsem přesvědčen, že nebýt I. světové války, byl by dnes na tom svět mnohem lépe a mrzí mne, že ji Evropané dopustili. Historie se však změnit nedá. Ale dá se z ní poučit, což však bohužel morálně poničená Evropa vůbec nedělá.

Dnes Evropa představuje velký ostrov oddělený ekonomickými i kulturními bariérami od okolí, marně se snažící udržet svůj ekonomický náskok a prosperitu, jejíž velkolepé státní dušení zahájila právě po Velké válce. Dříve své myšlenky i svou prosperitu šířila do celého světa. (Dnes například, místo aby uvolnila svůj socialistický trh zemědělským i jiným surovinám z Afriky a pomohla svým koloniím postavit se na vlastní nohy, raději tam posílá almužny v podobě humanitární pomoci a nechává tento kontinent kolonizovat Číňany.)

Evropané, kteří si v průběhu 20. století navykli natahovat žadonící ruku ke státu, naučili totéž v duchu „multikulturalismu“ obyvatele svých bývalých kolonií, kteří do mateřských zemí začali proudit poté, co se Evropa odpovědnosti za kolonie zbavila a životní úroveň v koloniích se prudce zhoršila. A vyhrožujícím islamistům ze svých bývalých kolonií dnes Evropa dokonce podlézá, v duchu „mnichovanské“ tradice, jež má také počátek ve Velké válce.

Bohužel, dnes Evropané, místo aby se od neblahého dědictví Velké války snažili oprostit, přimykají se k němu stále více. Stále více věří státu, stále více se nechtějí o nic starat (včetně své bezpečnosti), stále méně se chtějí angažovat tam, kde se jich to týká. Dřív neměli problém poslat desetitisícové armády na druhý konec světa. Dnes je jim proti srsti pár stovek vojáků v Afghánistánu navíc.

Díkybohu se upadající evropská civilizace alespoň částečně obrodila na druhé straně oceánu.