Minulý týden, dva
Vedra skončila, slunečné dny doprovázel chladný vánek, v noci teplota sotva přesahovala 10° C, poté se opět oteplilo. V parku vyměnili vodu, nová neměla šanci přes noc se ohřát a znovu jsme na některých spotech pocítili nevýhody profese plavčíka. Také jsem si musel prvně zavolat o pomoc z důvodu nebezpečí překročení kapacity močového měchýře. Proč se opakují dny, kdy je v parku většina hostů tmavé barvy pleti, jsem se dozvěděl od všímavější kolegyně: jde o víkendy. Proč o víkendu chodí více černochů, nevím. Pravidlo „ptej se dětí a černochů“ se mi dnes už pokolikáté osvědčilo. Jde o to, že na věžích tobogánů, jež vedou do hlubokého bazénu a nejsou tedy pro neplavce, se ptám (všech) dětí a taky dospělých černochů, zda-li umí plavat. Často totiž neumí. Bílí dospělí převážně plavat umí a zbytek má dost rozumu, aby na atrakci, kde jsou nápisy a z reproduktoru upozorněni, že je pouze pro dobré plavce, radši nelezli.
Popeláře po zavíračce jsem dělal tři ze sedmi dní v týdnu, minulý týden beze dne volna, tenhle to bude stejné. Po příchodu domů, jde-li o den bez popelařiny, jsem se už i zapomínal převléci z uniformy, a tak ji večer svlékal, ráno oblékal, spodní prádlo nepotřebuje. Narušil jsem šesti hodinový spánkový rytmus, vyspal se osm hodin, a usínal na nejnebezpečnějším místě, židli nad 3 metry hlubokým bazénem, kde se při současné vysoké návštěvnosti skáče pro neplavce, jež o sobě ještě před chvíli tvrdili, že plavat umějí, docela často.
Přes dva týdny je naše nezničitelné Volvo bez výfuku. Porouchal se spolubydlícímu na cestě do Filadelfie, a že je dotyčný sráč na věc, smějou se nám doteď klucí z ochranky, jak máme skvělý tunning. Vytuňený fáro. Spoluvlastnictví je nejhorší forma vlastnictví, pravila dívčina vlastnící 1/5 Volva při jeho nákupu.
Včera jsem se zabral do hraní hry na mobilu na nejoblíbenějším spotu v parku, budky u největšího bazénu, kde jsem měl sledovat lidi z vysoko umístěné kamery, z níž plavající i topící se vypadají stejně. Nachytal mě Nick, nejvyšší šéf ze sekce plavčíků. Jeho výraz ve tváři, „absolutně nechápu jak se to..“, stál za fotku, zvláště v porovnání s úsměvem na tváři nižšího bosse, jenž mě měl v druhé vlně zpravit o povinnostech na daném spotu – oba jsme vědeli, že to vím, oba jsme věděli, že koukat na tu kameru je nesmysl.
S Nickem jsem domluvil na svůj výlet na Floridu. Ve středu 23. jedu do NYC, odtud ráno ve čtvrtek letím do Miami, z Miami se vracím v neděli večer, přespím v New Yorku a vracím se do Wading River v pondělí večer. V rámci 6ti dnů mám jeden den volna, na čtyři dny jsem si za sebe sehnal náhrady a poslední den – sobotu – jsem dostal den volno, výměnou za to, že budu dělat i 9. září. Většina International Team Members končí 5., spousta Američanů končí právě teď.
S nedostatkem plavčíků se park potýká od začátku, teď přituhuje, dělají se (pro nás) nepříjemné změny. Teď stojí za zmínku předělávka rozvrhu, kdy od dalšího týdne mají všichni „mezinárodní“ každý den až do konce open-close šichtu, bez volna. Bez toho, aby to s náma konzultovali. Stížnosti se nakupily, stejně tak výmluvy od vedení, ale nějaké to volno by se ještě mělo najít. No, ve smlouvě nic o takovém zapřáhnutí nemáme, jsem pro park nepostradatelní, levičácké manýry z Evropy dobře známe, stávkovat se nebojíme. (Ale tak horké to nebude.) Překvapivě mě problémy s Floridou nedělají.
V úterý jsme měli párty na pláži, taková obyčejná, částečně míněná jako rozlučka s některými headguardy. Objevil jsem existenci spolků, jež sdružují přátele, kteří se spolu rádi napijou, občas se angažují v charitě, pojemnují spolek písmeny řecké abecedy a mají být na co hrdi. Též jsem objevil prvního jedince, jenž zná Czechvar, prý ho pil i pod jménem Budweiser; pracoval v obchodě s aloholem. Tentýž jedinec označil všechny tři piva, co jsem tu převážně pil (Coors, nepřátelský Budweiser a Miller), za vodu. Taky zná Staropramen a už taky ví, že u nás ho považujeme za vodu. Vypil jsem 12 třetinek Heinekenu a 2 Budweiseru a ráno mě proklatě bolela hlava. Po aplikaci růžové pilulky den v práci proběhl bez problémů.
Tento týden zavíráme o půl hodinu dřiv než většinu sezóny, od dalšiho týdne o další půlhodinu dřív (teda v 18:00), bude čas zajet nakoupit nějaké oblečení. Spolu s dalšími nákupy tím asi potvrdím nesmělé odhady, totiž že tu – mimo nákupy – sotva vydělám na vstupní náklady. O dolarech a nákupech příště.