It’s fuckin’ hot
Fahrenheit je prý nevědecký, říkal to plavčík František. Tomu já nerozumím, dosud se moje znalosti fahrenheitovy škály opíraly o jeden Bradburyho román, díky němuž jsem si upamatoval stupeň, při kterém se samovzněcuje papír (neplést se starostou Varšavy) – tj. 451 °F. Nově jsem objevil, že tato cizokrajná stupnice má smysl pro drama. A tak když se dostavily horka na hranici únosnosti, stupnice jim přisoudila číslo 100. Sto! Víte co je to za pocit, dozvědět se v práci, že na zítřek je radno se dobře připravit, protože teplota vyšplhá na sto stupňů?
Vedro se tu drží už druhým týdnem, ale úterý a středa stály za to. Za horšího počasí nenáviděné splashe (dojezdy atrakcí, kde stojíme po pás ve vodě, bejvá tam pěkná kosa) jsou vytouženější destinací k trávení času více než francouzská riviéra v plné sezóně. Na rozdíl od dovolenky ve vesmíru se nedají koupit. Naopak nejhorší je jediný velký bazén (Wave Pool), kde je člověk ponechán napospas slunečním paprskům. Občas se vyskytnou případy selhání pitného režimu a ruku v ruce jdoucího omdlení plavčíka. Na Wave Poolu jsem byl v úterý a zase dnes. Mimoteplotni vsuvka – bazén už byl dočasně uzavřený kvůli (několikráte) hovnu, zvratkům a krvavé dámské vložce. Poté, co si dneska hosti stěžovali na ve vlnách se rochnící prezervativ, dostali jsme za úkol ho spatřit. Po přivolání pomoci se měl utajeně zneškodnit, tj. bez vyklizení a přefiltrování bazénu. Trocha cizího spermatu ještě nikoho nezabila, domýšlím si. Spatřen byl jednou, ale včas se vypařil.
Ale k jádru příspěvku: včera i předevčírem jsmě měli blackout, tedy výpadek proudu. Pro hosty otrava, pro plavčíky radost. Všechny atrakca se totiž vypnout, bez štávy se totiž neobejdou. Tím jsme dočasně přišli o práci a taky unikli stereotypu. Při prvním blackoutu jsem byl právě na věži Mammoth River (zmiňované v minulém příspěvku), poté, co si k atrakcím elektřina nenašla cestu ani po skandování sloganu „we want power“ početnou skupinou hostů, museli všichni tito, čekaje nečekaje ve frontě už hodinu, zpátky dolů po svých.
To mi připomíná, že se v této situaci naskytl zajímavý pohled na naše bossy, v poklusu vynořivší se z první začtáčky širokého slidu (skluzavky?) – museli projít všechny atrakce, podívat se, jestli někdo neuvízl. Také mi to připomíná – chvíli před výpatkem jsem vyrotoval na věž, Američance, co jsem střídal, jsem se zmínil, že bych chtěl jednou zkusit, jestli je možný se někdy skluzavkou na věž vydrápat, a o chvilinku později, když sem jí ve vtipu upozornil, že v raftu sedí nedovoleným způsobem (ovšemže jako vynucovači pravidel porušujeme pravidla), jsem se nesoustředěný nebezpečně blízko přibližil vjezdu, uklouzl.. a sjel to dolů po zadku :)
Zpátky k hostům, dupajícím ze schodů: já šel s nima, zrovna jsem střídal. Protože nic nefungovalo, otevřely se i splashe k volnému využití jako obyčejné bazény. A co mi jde – zase fuj. Nevěřili byste, jak rychle dokáže voda pod těma špindírama změnit barvu i hustotu. O já v tom musel stát :(
Včerejší blackout jsem si proto užil mnohem víc, na nejlepším stanovišti vůbec – Wave Control Room. Prostě jsem seděl v budce u velkýho bazénu a měl sledovat bazén na obrazovce, kam jsou přenášeny snímky z kamery, umístěné vysoko nad vchodem k bazénu. Z té dálky stejně není topící se člověk rozpoznatelný, takže tenhle spot je flink největší. Stačí natočit kameru na budku a na obrazovce sledovat vlastní pozici, jestli se k ní třeba neblíží headguard či supervizor. Toho dne jsem i přes pokročilou hodinu ještě neměl break a tak jsem se se zadostiučením s očima na obrazovce pořádně nadláb. A taky usínal, což je důvod, proč jdu teď spát. Zas nenaspim víc než šest hodin, už si na to tělo postupně zvyká. Čemuž bych nikdy nevěřil :)
Závěrem: já nezapomněl, jen jsem napínal a nechtěl kazit dojem ze stovky. V Celsiech je to 38 stupňů.