Co dělat ve Wading River, když je člověku čtyřiadvacet
USA – léto 2006: 1. reportáž
..zeptal se sám sebe jednou takhle v podvečer v práci Matěj, jeden ze spoluobyvatelů mojeho dočasného sídla. Pro spánek všech v našem okolí vražedný nápad nezaklepal na Matějovi hemisféry náhodou. Posloucháte-li měsíc den za dnem, vždy přesně v 7:06 PM, hlas deus ex parkového radia zvesela pravící „please get out of the pools as we´d like to go party“, napadne vás, že pro samou práci postupně přestávate chápat význam onoho klíčového slova a ..že by nebylo od věci uspořádat party.
O pár dní dříve dostal stejný nápad generální manažer ze Splish Splashe. Těžko odhadovat, jestli jej k rozhodnutí udělat party pro zaměstnance parku vedli stejné důvody, těžko říct, proč si vybral právě den Matějových čtyřiadvacetin, tedy 20. července.
Party v parku sestávala z (1) volných jízd po atrakcích (2) občerstvení v podobě jídla, které Italové vymysleli a Američani (dle vlastního mínění) zdokonalili a nakonec (3) tomboly. Jako lifeguardi sjíždíme atrakce i během dne, abysme zkrátili čas přesunu na další stanoviště, zbyla mi ale aspoň jedna, na kterou jsem se dostal prvně – hrůzyplný Cliff Diver. Hrůza některých hostů je upřímná a veliká, a tak se přemlouvání jich k činu stáva jednou z kratochvil. Ty otrlejší zas snesou vtipy typu „O.K., she´s dead. Next.“ Sešup to pravda je, ale po první jízdě taky nuda (jediná atrakce si tu udržuje svoje kvality nehledě na rostoucí počet absolvovaných jízd, ale o Alien Invasion jindy). K druhé části večera v parku jen dodám, že východoevropský zákon rychlejšího přiměl organizátory připsat na leták k další akci, „two slices each“. Tombola se od plesové lišila tím, že lístky se nekupují, nýbrž směnují za tzv. B.R.A.S.S. (Being Recognized At Splish Splash) pointy. Také se nelosuje z jednoho koše, nýbrž každá cena má svůj vlastní. Hloupější (mě nevyjímaje) se nechali zaslepit vidinou flashového iPodu, chytřejší vyčkávali poslední minuty před uzavřením sázek a vhodili tiket do takřka neobsazených, levných 25 dolarových cen. Tak jeden známý vyhrál (poukázku do restaurace), přestože si to nezasloužil. Proč? Vyhrál ji za jediný tiket, který obdržel každý. Ovšem další, směnované za B.R.A.S.S. pointy neměl, protože neměl B.R.A.S.S. pointy. No a ty se dávaji za vyjímečně dobrou práci. Já jich mám pět, 3 za obtížnější záchranu života, 2 za jeden geniální nápad (o něm jindy). Po poslední vyhlášené ceně, která opět nezamířila do mojí kapsy, jsem se s dvěma děvčaty, spolubydlícími Zuzkou a Danou, vypravil na barák. Zbyvší vlastnící nejslavnějšího Volva, tj. Volva 740, vyměňovali pytle v koších (ja měl s nima, ale moudře jsem za sebe našel náhradu).
Po příjezdu v domě už byli spolubydlící – vyznavači cyklistiky, plus jeden americký plavčík Sean, jehož jsme (tehdy ještě) nikdy nikdo v práci neviděl. Osmnáctiletý mladík, často opakující, že po dědovi a babičce je „100% Irish“, se stal prvním problémem noci. Osmnáct je sice bez dvou dvacet, ale vůbec ne jedenadvacet, a tak zbytek zde rodilých hostů na naší party odmítl přijet. Jsou totiž všichni headguardi či supervizoři, členi vedení a jako takoví nemůžou na mejdan se zaměstnanci pod 21. Sean teda pil o 40 metrů dál ve svém autě, a na hlavní scénu dorazil až ve chvíli, kdy výše zmínění viděli dvojmo (přesně dle plánu). Na párty postupně dorazilo ještě pár ITM (Internetional Team Members, tj. plavčíci z Evropy), většina slovenské národnosti, pár polské, Čechů krom nás už moc nepřibylo. Nakonec cca 30 lidí. Večírek vypadal klasicky, bez snahy zastírat přiznám, že s rostoucí hladinkou rostla zábava, naneštěstí však neubývaly decibely. Po pár partiích pivního stolního tenisu, poupraveného tréninku v oživování nedýchající osoby (namísto vzduchu padla důvěra na doušky vodky) a tanečků na nejrůznější rytmy dorazili poslední pozvaní hosté. Ty však pozvali postupně tři různí sousedé, opovážlivě bez našeho vědomí. Když jsem u toho vědomí.. překvapuje mě, že američtí hosté nám nedali na vědomí, že po 11 hodině večerní není radno hrát hlasitě na Hi-Fi. S přihlédnutí ke stavebnímu materiálu zdejších rezidencí, které mají blíž k papíru než cihle, nás to – pravda – taky mohlo napadnout. Zbrzdili jsme až po druhé návštěve místní policie.
Další den jsme se dozvěděli, že jeden domácí (Libor) usnul u sousedů na trávníku v zajetí plechovek piva, některý z hostů si pak ustlal rovnou uprostřed silnice. Což je už vůbec pěkně hloupý. Hloupý jsme se proto cítili, když nás o tom zpravoval majitel, jenž bydlí vedle v domě. Naštestí s ním jeden z nás má dobré vztahy (už z minulého roku), takže nám to podával celkem klidně. Blbý je, že se o barák začal zajímat městský ůřad – majitel nemá k pronájmu povolení. Což teda neznamená nic jinýho, než si o něj bude muset zažádat, čímž se mu zvednou daně, to ale vyjde až na 3000 dolarů ročně. Teď o 10 dní pozdějc, to ale vypadá, že se nic dít nebude.
Toliko k první a poslední párty v našem baráku ve Wading Riveru. Závěrem jen statistika z následujícího pracovního dne:
- pád do bazénu z důvodu usnutí při chůzi po stanovišti – 2× (obě já, nezpozorován:)
- potopení se z důvodu usnutí při hlídání v bazénu v dojezdu tobogánu – 1× (spolubydlič, nezpozorován)
- usnutí na židli docela nebezpečném stanovišti na hlavním stanovišti – 1× (jeden Slovák, poslán – vyspat se – domů)
- další usnutí na židli – 1× (další spolubydlič, vzbuzen píšťalkou)
- pozvracené záchody pro hosty – 1× (další Slovák, zpozorován obsluhujícím Mexikáncem, obdařen úsměvem).