4. část
24.07.04, cca 14:00
Tína má dnes svátek a já rád bych ji něčím obdařil – zatím nevím čím (napadlo mě vynést ji na zádech na vrchol, pod nímž kydnem, ale převýšení 1000m mě odrazuje).
Dnes, osmý den pobytu, vstali jsme časně zrána, což byla (očekávaná) rána – spal jsem pouhé čtyři hodiny, a to značí, že včerejší kalba se vyvedla. Kojanovci sice nepřijeli (pár se jich ztratilo a takříkajíc s holou prdelí nocovali u ohně v temném lese), náš autobus se zato rozjel slušně. Petr vytáhl pomerančového Ferneta, zvaného prsoň, tím načal kalbu. Hned ze začátku kalo-večera pronikl jsem do Mínova doupěte (což mi později nedoporučil bez ptaní opakovat) a rozjel francouzský cirkus, tedy skáčko jménem Babylon Circus. Pohoda (u piva). Ukotveni u ohně jsme kalili až do třetí ranní a leccos zajímavého se událo. Svátky, narozeniny, taneček na Akiu, Jirka a jedna žena si trochu ulítli, nakonec spor s Mínou (odešla mu oslavenkyně a nasranýmu nezdál se počet vypitých, respektive zaplacených piv). Zhasil oheň a tím ukončil kalbu. I tak supr první celoautobusová párty. Joj.
Po krátkém spaní rozhodujeme se nepokořit vrchol (vždyť nás čekají dva dny v Prokletých horách), proto kydneme na – i tak vysoko položeném – úpatí. Krásné počasí, výhled na hory, trochu sportujeme – hážeme si frisbeem v zahovněné louce, a je nám dobře. To i Jardovi, který jediný z nás vrchol pokoří (za hodinu!). Při návratu k autobusu si uvědomuji, že pod svícnem je tma aneb dárek pro Tínu je jasný – luční kvítí roustoucí na louce přímo před autobusem (což je ten svícen). Sesbírám postupně něco svízele, dále hadinec, kopretiny a šťovík. Jarda, v tomto zkušený, kytku krásně naaranžuje a Tína je posléze obdařena.
Najíme se, umyjeme a jdeme, ehm, pít. Pivo Nikšičko za 80 centů v milé hospůdce, u níž kempujeme. První pivo padá venku a ještě než se přesuneme dovnitř, přijedou zvláštní týpci, jeden v skvostném Jeepu, druhý v BMW (připomínám, že se nacházíme vysoko nad mořem v Černé Hoře). V hospůdce se bodrý černohorec chápe tahací harmoniky a procítěně zpívá černohorské lidovky, vedle něj do sebe lámou rakiji dva výše zmínění černohorci, vůbec zde panuje příjemná atmosféra. Ochutnáme dobrý místní sýr, ale výhodnou nabídku koupě kila za tři eura nevyužíváme. Bohužel vypíjíme všechny zásoby piva v hospůdce, což decentně ukončí večer. Jen ještě chvíli s Fáborkem koketujeme s možností odjet s (již na mol) automobilisty na místní dvanáct kilometrů vzdálené disco. Díkybohu k tomu nedojde.
Dalšího dne je před námi poslední (neočekávaně, měl být předposlední) horský zážitek, pokusíme se zdolat vrchol Visitor v pohoří Prokletie. Autobus nás vyplivne v městečku položeném 800m nad mořem (Jirka si ještě předešlého dne myslel, že vyrážet budeme z 1400m). Vzhůru se vydává něco přes půl autobusu, zbytek už se z rozličných důvodů necítí. Visitor padl k naším nohám až nečekaně snadno, výstup nebyl až na finální půlhodinku nijak prudký, ale stejně: zdolali jsme převýšení 1400m, máme být na co hrdi. Cestou z vrchu nás poprvé potká v horách déšť, což nám však přinese zážitek v podobě hodiny strávené v salaši místního pastevce. Poté co déšť poněkud zvolní, vyrážíme dolů a na rozdíl od Kojanovců jdeme správnou cestou (navíc Jarda s Liborem jdou nebezpečnější cestou než my a také úspěšně).
Noc strávíme v hospůdce u jezera, v podvečer se v něm ještě od špíny očistíme a v neskutečně studené vodě (Jirkovými slovy: „V pohodě.“) zažijeme očistec. Po koupeli čutaná s černohorskou omladinou a večer u piva v hospůdce. Fábor s Tínou to balí brzy, nás zůstavší čeká nejlepší část večera: v rádiu se rozjede sled hitů, ke kterému děláme příborovou soupravou (za využití stolu, lahví a sklenic) doprovod, myslím, že velmi vydařeně a našláple. V závěru večera se provokující Lenky ujme náš mladý řidič Hynek a nedá jí šanci nezopakovat si koupačku v jezeře. Mimochodem o Hynkovi – je s ním sranda a řídí dobře (skoro pořád; druhý starší řidič je špíš navigátor), i když někoho by možná rozhodilo, že řidičák na autobus po kapsách nosí teprve dva měsíce (nějak mi tu vypadla mírná nervozita z toho, že se rád večer taky napije; poté, co z naší počernohorské kalby v Suchym Vrbnym odchází slušně zlitej s tím, že za 2 hodiny jde do práce – jezdit linku ČB-Krumlov -, lze konstatovat, že je pěknej magor /dopsáno později/).
Následujícího dne se s vlhkýma očima rozloučíme s horama, zbytek zájezdu nás čekají přejezdy autobusem, Albánie, moře a pití. Den, v němž necháváme hory za sebou, je především o přejezdu. Obhlédneme město Podgorica (nakoupíme víno a já MP3-CD s osmi alby Wu-Tang Clanu, aspoň se s Tínou cestou nenudíme) a doplouváme s autobusem k břehu Skadarského jezera, noc strávíme ještě v Černé Hoře, kousek od hranic s Albánií. Zastihne nás dešťový nečas, ale večer můžeme trávit v budově u jezera, majitel dotáhne Hi-Fi a kalí se. Hrajeme městečko Palermo, poprvé já s Honzou v roli mafiánů vítězíme, podruhé jsou mafiáni Tína s Petrem brzy odpraveni. Kalba se zvrhává a vrcholí příjezdem party Albánců lačných českých žen. Fajn – aspoň máme chlast, jímž obšťastňují dívky a ty v druhém sledu zase nás. Albánci jsou čím dál dotěrnější a tři nabídky sňatku v průměru na jednu dívku předznamenávají konec večera. Jdem hromadně spát, Albánci se ještě stačí mezi sebou skoro poprat.
Dalšího rána brzy překonáme hranici s Albánií a po cestě obšancované vraky aut dorážíme do Skadaru, dvousettisícového města. Albánie, sice evropská, ale také islámská země už se od té naší přece jen dost liší, fotky jsou snad výmluvné. Po hodině v hyperaktivním městě navštívíme ještě 2500 let starou pevnost a zpět mezi bezvěrce a ty, pro které je Ježíš víc než prorok. Na hranici (nejen) nás celníci trochu pozdrží, ale o nic víc než chvilku strpení z naší strany nejde.
Další den další (a o dost větší než v Albánii) pevnost Kotor a prohlídka města a přístavu pod ní, dál šup přes menší klášter v Chorvatsku, k moři nedaleko Omiše. Na písečné pláži potkáváme Kojanovce – vyzvíme, že je pro rumunský pas jednoho z řidičů nepustili do Bosny (nejjednoduší cesta z jihu Chorvatska na sever vede právě přes štrůdlovitou část Bosny), takže strávili ten den 12 hodin v autobuse, mi tak polovinu, což je i tak dost. Ke krácení času v autobuse oprašujeme staré hry: myslím si osobnost, uhodněte ji; předváděčku; jméno, město, moře, rostlina, …, ovšem v různých variantách (film, kapela, zvíře, značka chlastu, osobnost, …).
Zpět k druhému busu – v Durmitoru jim pršelo, s těmi ztracenci a dnem v autobuse toho zvládli (o dost?) míň než my. Unaveni večer pijeme decentně, 2l pet-láhev plná piva stačí. Počasí je zvláštní: neprší nad námi, ale vypadá to, že všude kolem ano; brutální blesky osvětlují moře a některým z nás vstávají vlasy na hlavě, takže vypadáme jako spolek přátel UFO.
Předposlední den se vracíme na místo první kalby, kemp, kde se chystá kalba finální a vskutku stojí zato. Zmažem se jak prasata. A pak už jen přežít cestu domů, celkem to jde a kolem 10:00 příjezd do Budějovic. Já s Fáborkem se ještě rozloučíme s Honzou a Wotynkou v Džin Baru a tím končí tento příběh.
Příběh se týkal: Lenky Holakovské, Tíny Tišletové, Wotynky, Petra „fáborka“ Beníška, Míry Kalouse, Petra Žižky, Jardy, Honzy, Tomáše a dalších