3. část
23.07.04, cca 14:00
Čtvrtý den pobytu mimo domov zas ten zkurvenej autobus (věta záměrně bez slovesa, aby vynikl ten zkurvenej autobus). Ale: konečně cesta do Černé Hory, konečně cesta do hor, kvůli nimž tu jsme.
Cesta, cesta a cesta, když tu zničehonic černohorské hranice, už dost vysoko nad mořem, připomínající stánky menší skupiny vietnamských přistěhovalců. Černohorští se tváří drsně (až na jednoho nejednou s úsměvem zdravícího usměvavou Tínu). Prochází autobus, vše bez problémů, dokud nedojde – na koho jiného – Fáborka. Dlouho zkoumají jeho pas – honosí se totiž zvláštní krátce vydávanou verzí, zelenou, ale s novým vnitřkem (vlastníkem téhož pasu je i týpek sedící před Fáborkem, toho ovšem neřeší). Čas běží a mi co víme o hermelínu, rozuměj kouření, jsme čím dál nervóznější. Místní vořech, čenichající kolem busu, nás vystraší i pobaví. Nakonec vše dopadne jak má – kouření provezeno (později se dovídáme, že Fáborkovo verze pasu byla nalezena v nějaké Bibli pasů). Děláme krátkou přestávku u vysoko položeného, do skály zasazeného kláštera.. Bus jede až nevtipně nebezpečně úzkými klikaticemi, ořechovice tlumí náš strach. Dojíždíme na parkoviště nacházející se tři kilometry pod klášterem, zbytek strmě vzhůru pěšmo). Klášter, no, je fakt vysoko, tak, že vinná réva tam rostoucí, je zajímavostí. Pozoruhodný je i granát v místnůsce plné náboženských relikvií.
Během prohlídky začíná pršet, čekáme, pak chceme vyrazit déšť nedéšť dolů, já s Tínou se mírně zdržuji, když tu k nám přichází nápad. Ty tři kilometry pojedeme dolů tágem a zbytek šestice obdaříme škodolibým úsměvem, navíc nezmoknem. Trocha smlouvání a za euro každý dolů.
Ke konci přesunu do kempu (základního tábora pro příští tři dny) položeném v 1400 m n/m se všichni probíráme, pozorujeme a vtipkujeme. Hory přicházejí.
Jirka Leiprt, který se v budoucnu celkem osvědčí, nás v mikrofonu informuje, že Mína, správce/majitel kempu je famózní člověk. Trochu přehání, osobně myslím, že Mínova vřelost měla jen zastřít jeho silné libido. Vybíráme místo na stany a již z autobusu rozdělené funkce řádně plníme. Balim brko. Tína/Lenka stavějí stany, Fábor vaří (je dobré míti sebou člověka, jehož baví matlat se s přípravou jídla). Postaveno, dojezeno, kouříme. Propašovaná řádná palička skunku padá celá, kouří nás totiž dost – já, Fábor, Lenka, Petr a Honza. Sračky, jsme na sračky. Pod hávem horské noci je středobodem kempu hořící táborák, k němuž se vzhledem k našemu stavu zatím nemáme. Fábor s Lenkou, řádně rozšleháni, srsaj vodu, já, Jarda a Petr hltáme víno, Tína prozkoumává situaci u ohně. My zkuřky vedem vtipné řeči adekvátní našemu stavu – rozeberem vesmír (do hloubky, šířky i délky), poté Star Trek a Hvězdnou bránu, apod. Obkloupuje nás totiž kopulovité nebe nadité hvězdami a galaxiemi. Tína u ohně upřímně prozrazuje, že se tam její přátelé (tj. my) bojí. Časem se tam však přece jen přesunem. Ještě předtím si dopřáváme královskou hostinu – otevíráme velký pytlík s různými druhy sušenek vynikající chuti. Ne a ne se dobrat dna, cpeme se tímto z hůry seslaným darem – tyto sušenky se nějak dostali v autobusem pod naše sedačky a mi v sobě nenašli dost cti alespoň pokusit se je navrátit původnímu majiteli (nějaké indície později ukazují na Wotynku jako majitelku této olympské chálky). Nasycení, je tedy čas podívat se k ohni. Tam mě vyděsí průvodce Jirka, nebaví se o zítřku (jednodenním výletu), nýbrž o pozítřku (odejdem na dva dny do hor). Doslovné citace: „Lano máme.“ „Bude to volné, ale zřejmé.“ Především druhou větu, jsa zkouřen, moc nepobírám. Je to těmi eukalypty, které kouří? Spím pod širákem, jen kvůli hvězdnému nebi nade mnou.
Ojoj, vypravujeme se na první horskou tůru. Celý autobus ve štrůdlu zažívá první stoupání. Naštěstí jdem na lehko, na odpoledne je plánován návrat do kempu. Dorážíme k první, duši oblažující, podívané – jezero pod horou jménem Crvena Greda, horou, kterou dnes hodláme zdolat (její jméno však v tuto chvíli s Fáborkem neznáme). Dvacetiminutová pauza, mimojiné na nabrání vody (když k prameni jdu já, první, domorodá stařena mi ukáže kde a jak naplnit lahev, a chce si povídat – vůbec jí nerozumím). Vyrážíme zdolat vrchol, náš (do teď se nemýlící) průvodce doporučuje 1,5l pro každého – s Fáborkem máme litr a půl dohromady. Odpojujeme se od skupiny s ůmyslem na cestu se napít a tím zmírnit deficit. Pět minut a jsme ztraceni (v horách!). Nedaří se nám najít skupinu, potkáváme část vracející se do kempu, pro jistotu nám půjčí mobil a doporučí zabočit vpravo.
Po chvíli chůze se ocitáme opět u jezera. Ajaj. Stařena letmým mávnutím ruky naznačí cestu na vrchol (je to náš dnešní cíl?, ptáme se sami sebe). Mírně zoufající, snažíme se dohonit skupinu. Narazíme na značenou cestu na vrchol a vydáváme se po ní. Ženem to, nyní nás tato situace už celkem baví (dobrý námět vtípků, do kempu zpět se vrátit zvládnem), ale čím blíž jsme vrcholu, tím míň věříme, že na ostatní natrefíme. Situací už se hodně bavíme, dosahujem skoro-vrcholu s tím, že okouknem výhled, poobědváme a vrátíme se. Zvolám (mířeno horám): „Ejejejejejej!“ Místo hor v odpověď se ozve o kousek výše mávající Tína. Teď když už jsme je ani najít nechtěli.
Výhled ze samotného vrcholu je odzbrojující, vysoké kamenité hory nás poprvé prolnou svým duchem. Po zbytek tůry sestup, rovina, jezero a hospoda u jezera. Teď si uvědomuji: nesmím zapomenout na psy. Tj. Lišku, Medvěda a samotářského Vlka – provázejí nás po celý den. Po absolvované tůře stačí dvě pivka a jsme podnapilí. Pár piv v kempu a jsme dobře. U ohně nám Mína sice i hudbu pouští, ale zítra nás čeká dvoudennka, vstáváme o šesté ranní, takže se do spacáků zapichujem včas.
Dvoudenní horskej hardcore před námi a my se musíme probudit. Vidím, že krotit včera měl jsem se víc: pohory jsem přes noc nechal venku (však zázrakem jsou suché), spacák – z pod širáku bez celty – mokrý. Půl hodinky ranního sluníčka ho jakžtakž vysouší. Dost keců kolem: hory. Drsná úvodní půlhodina stoupání za námi, zbývá kolem dvou hodin mírnějšího sklonu k ledové jeskyni. Překonáváme první ostřejší skalnatá místa cestou k dílčímu cíly: zjistíme, že v ledové jeskyni je skutečně led. Někteří využívají při sestupu/výstupu lana – podrážky pohorek se totiž zdraví se sněhem. Masové focení, tatranky a opět vzhůru. Petr je dobrý společník na cesty – jako vystudovaný zahradník nám pojmenuje pár bylin (divizna, hadinec) a navrch už vím, že sarančete tykadla jsou kratší jeho těla. U kobyl(ek) naopak. Poměrně snadno se dostáváme pod sedlo ležící pod vrcholem.
Do sedla vede cesta přes kameny, suť, sníh a vůbec. Všichni to zvládnem, i když Tína je rudá i v uších a na vrchol nechce (zde zaůřaduje Fáborek). Krosny necháváme v sedle a stoupáme až na vrchol, což se ukazuje jako drsnota vostrá, páč jsou na nelehké cestě k překonání skalnatá místa, kde člověk potřebuje všechny čtyři nejdůležitější ůdy (vyberte si) a vůli v podobě neuvědomování si blízkosti smrti, sráz dolů je výmluvný. Buď jak buď, nakonec všichni šťastně zdoláváme vrchol, ojoj, dostáváme od Jirky gratulaci, panáka slivovice a ze schránky na vrcholu razítko. Po takovém výkonu si ho nechám dát sebevědomě na biceps. Vrchol Bobotuv Kuk ční do výše 2523 m (prý: 2500m a víc = velehora), vyšli jsme ze 1400 m. Užijem si výhledu, však jsme v nejvyšším bodě zdejšího pohoří, zvoucího se Durmitor. Cesta zpět, mnohem víc z mého pohledu naplněná blízkostí smrti je asi, tedy určitě, doposavad nejhustší zážitek.
Vracíme se do sedla, kde se jednak najíme a jednak nás opouští pět jednodenkářů, vracejících se do kempu. Zbývá nás patnáct z celého autobusu. Sestup je příkrý a tedy pruda, ale nejhorší máme za zády, ještě nějaký čas (a jedno dvě ostré místa, viď Lenko) nám zabere cesta do chaloupky, která bude pro dnešek naším hotelem. Vyrazili jsme v 7:00, dorážíme v 18:00, i s přestávkami jedenáctihodinová tůra, ojoj.
V chaloupce nás (resp. Jirku) překvapuje nepřítomnost Radovana Tomčiče, Jirkovo známého. Přítomní pronajímatelé jsou vzdáleni férovosti, jdou po grantech, nakonec platíme pět euro za noc. Oproti vřelému (byť nadrženému) Mínovi, chystajícímu šopák pro nás všechny, jsou to – horské ideály mi narušující – zmrdi. Samotná noc je dosti krušná, na ne-moc-dlouhé pseudoposteli nás spí parta, navíc jsem spálen, jakože pokožku. Ovšem usínám spálen i z posledního brka, po té tůře nás zas kurevsky rozsekalo, jsme vysmáti až…
Sedmý den vstáváme zatím nejčasněji: 5:55. Díky tomu absolvujeme dvouhodinový strmý, hodně náročný výstup přímo od chaloupky ve stínu. Neřádně opáleni se s Lenkou na rozdíl od zbytku grupy nesluníme, nýbrž rovnou sestupujeme a míříme do kempu. V samém závěru se ztrácíme (ještě s Jardou, Tomášem a Jirkou), bloudíme, nakonec docházíme dobře a Mína nás vítá pivem. Sprcha a jdu toto psáti.