2. část
21.07.04, cca 18:00
Kdyby jenom víno.. nákup v od kempu pár metrů vzdáleném, domáckém prodeji nakonec skončil o něco veseleji, než jsme čekali. Příjemná domorodka nás přes ochutnávky naveze ke koupi jednak výše zmíněného vína, dále ořechovice v sexy láhvi od Mirindy a poslední v řadě je Prošek, dezertní tlamolepící víno.
Vína (i se starými zásobami) vypili jsme vskutku partu. Na pláži skoro za tmy jsem i trochu zlobili ostatní kempaře, jichž se zastal Mr. Baterka. Párkrát nás jemně upozornil, že děláme bordel (měl pravdu a baterku). Zejména Fáborek zlobil dost a stal se neočekávanou hvězdou večera. Krom toho, že například v opojení mylně identifikoval keř jako skálu (a spadl), či celtu použil jako Arabelin plášť, pod nímž se ukrýval před Mr. Baterkou, házel kameny do moře a do stanů a hlavně povídal řeči opačné těm za střízliva: „Jsem zlej.“, „Dva litry vína sebou na hory vždycky, i kdybych bos jít měl.“ apod.
Pitka skončila hromadným koupáním v nočním moři ve štajlu Adama a Evči – popud vzešel od Petra s Jardou, kteří takováto zvěrstva praktikují na zájezdech pravidelně. Jediný, kdo se nevykoupal, byla Tína (prý miluje Ríšu a on jediný ji může obnaženou spatřit; Ríšo, grupen sex holt nebude). Vylézaje z vody, chopili jsme se Prošku, zalepili si huby a odpotáceli se spát.
Ráno jsme se probrali celkem rozumně, až jsme z toho začali nerozumně balit už hodinu a půl před odjezdem. Stejně jsme to (ovšem vyjímečně) nestihli. V stále neklimatizujícím a v stále odporně klimatizačně-rachtajícím autobuse jsme se dověděli, co nás čeká: celý den jízda. Cestou jsme projeli krátce Bosnou. Bosenským celníkům úsměv nechyběl, lekli jsme se (kvůli prováženému kouření), jen když si namátkou vyžádali Fáborkův pas – ve chvíli, kdy se tak stalo, mi zrovna říkal: „Ani nevim, kde mám pas.“ (a kouření bylo schované v bedně pod jeho sedačkou). Z Bosny jsme poznali malé městečko a zvyk balkánců (od Bosny jižněji) lepit všude parte – na výlohy, nástěnky, stromy..
Nějak jsem dojeli (kolem odpoledne) a zakotvili v kempu Orašec. Poté jsme zamířili na pláž (tam a zpět omylem přes restauraci), k moři, v němž jsem se konečně potápěl (a tím si uvědomil, že nejsem jen tak u rybníka, ale u moře) – Fábor s Tínou si totiž přivezli výbavu v duchu Kojanových instrukcí „autobus není nafukovací“. Následně navečer odjezd do Dubrovníku, kde jsme obešli po značně rozlehlých, vysokých a proslulých hradbách město – zde si naše šestičlenná skvadra uvědomila svůj fotografický potenciál (pět fotoaparátů a neodolatelná chuť fotit). Noc proběhla z naší strany poměrně klidně: málo vypito a uvolněná debata o smrti (témata typu „nechali byste se raděj spálit nebo pohřbít?“).