1. část
17.07.04, cca 18:00
K samotnému odjezdu nás doprovází pouze Richard. Hned ho využijeme – hlídá nám krosny, zatímco vcházíme do Kauflandu, kde tak rádi nakupujeme – co jiného – chlast. Jeden každý z nás čtyř koupí láhev vína, o něco chutnější než obvykle, čeká nás dovolená přece.
Vzdalujíce se domovu, upíráme zrak k horizontu – tam někde se snad nachází Černá Hora, cíl naší cesty. Fáborek sedí po mém boku, za námi Lenka s Tínou, přes uličku staří rumunští známí Jarda s Petrem a před nimi Honza s Wotynkou, páreček s nímž se časem blíže seznámíme. Takto obsazujeme úplný zadek autobusu, kde – jak se ukáže – klimatizace nefunguje zrovna nejspolehlivěji, zato rachtání z jejích útrob slyšet spolehlivě je.
Padá první láhev vína slaďoučké chuti, kilometry ubíhají. Postupně dopijeme ještě druhou, a poté ještě dvoulitrovou PET láhev moravského bílého od Jardy. Shodujeme se, že hladinka je přinejmenším v dobré výši. Ale pozor – objevuje se tak důvěrně známý problém s močovým měchýřem, totiž problém nemožnosti úlevy v autobuse. Proto i přes naší chuť zůstává další dvoulitrovka (tentokrát červeného) nedopita.
Projíždíme první hranice, cítě lehké mrazení v zádech – krabička s krémem na dně bedny s jídlem ukrývá krom hřebíčku i přibližně na čtyři brka. V dalším průběhu noci již jen bojujeme s autobusem – já uléhám na karimatku do uličky a tím vítězím, ostatní, především dívky, jsou na tom hůře.
19.07.04, cca 18:00
Ráno se probouzím v Chorvatsku na parkovišti lemovaném vysokými buky. Cítím, že stolice dnes nebude nejpevnější, urychleně vyhledávám toalety, kde mě překvapí (nikoli odradí) jejich turecký styl. S tímto typem WC se budeme až na vyjímky střetávat po zbytek zájezdu.
Zbývá hodina a půl do odchodu, zevluju s probuzenými Petry (tj. Žižkou a Fáborkem) na karimatce před busem, pohodíme si talířem, pokouším se přečíst něco Proustových esejů, v tom mi však brání Fáborek, trpící nedostatkem pozornosti z mojí strany. Lenka, Tína a Jarda spí do poslední chvíle, obzvlášť s Lenkou je potíž, ne a ne ji probudit, nakonec jí zatřesu něco trvději a ona probudí se s šokovaným výrazem ve tváři (myslím, že mluví o snu, v němž zažila pád z výšin).
Čas se naplňuje, vyrážíme oblažit své duše krásami přírody – Plitvická jezera nejsou krokem vedle, Vinnetou by mohl povídat. Průzračně čistá, zeleno-modře zbarvená voda, vyplňující celý komplex jezer, je hlavní pastvou pro oči, spousta vodopádu, hafo zeleně a její vůně kolem, zrak oslněný stříbřením na vodní hladině, zvolna tmavnoucí kůže, první joint… Čtyři hodiny nám na prohlídku jezer tak tak vystačí, teď už před sebou máme úmorný přesun k moři. Slunko paří, na rozdíl od klimatizace.. Kemp, položený kousek od většího města Omiš, je naší spásou. Dnešní noc strávíme pod klenbou vysokých borovic, uvidíme, jak uším budou/nebudou lahodit chóry neúnavných cikád. Svěží, vykoupané v ne zrovna nejteplejším moři, osprchované v jasně studené sprše, čeká nás večerní program: víno.